Letos je tomu 70 let, kdy byl popraven architekt významně spjatý s Českými Budějovicemi. Při této příležitosti zde připomínáme jeho tvorbu a pohnutý osud článkem z časopisu Architekt 8/2003:
„Již pouhé jméno Karel Chochola vyvolá u mnohých různé dojmy i vzpomínky a namnoze snad i ne dosti přátelské. To ovšem u těch, kteří nemohli jeho osobnost přesahující těsné budějovické poměry lépe poznat. Chochola nezapadl dobře do předválečných Českých Budějovic, města žijícího starou sousedskou idylou, a tudíž i starými názory na výstavbu města.“ (Otto Matoušek)
Jižní Čechy a zejména České Budějovice
dodnes nesou doklady někdejšího úsilí mladého, dnes neprávem opomíjeného
tvůrce Karla Chocholy. Náležel ke generaci prvorepublikových
architektů, kteří se zcela ztotožnili s moderním evropským a americkým
stylem života, v němž hledali impulsy pro „budování státu“. Přestože
Chochola působil na regionální úrovni a ve své době byl Jihočechy
nedoceněn, jeho projekty se mohou směle zařadit po bok „pražského
funkcionalismu“.
Chocholovo
dětství bylo nepochybně poznamenáno ztrátou rodinného
prostředí. Brzy se musel vyrovnat s předčasnou smrtí své matky,
a protože jeho otec poté nadlouho vycestoval do USA (vrátil se až
po 2. světové válce a svého syna již nezastihl mezi živými),
vychovával malého Karla jeho děd.
 |
| Projekt budovy spořitelny, 20.léta |
V
Plzni se na c. k. reálném gymnáziu setkává se svým pozdějším
celoživotním přítelem a uměleckým druhem malířem Ottou
Matouškem. Po maturitě své původní rozhodnutí stát se malířem
Chochola mění a odchází, patrně z praktických důvodů, do
Prahy na Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství.
Do
Českých Budějovic se vrací jako středoškolský profesor a
později pracuje jako civilní inženýr pro architekturu.
V
roce 1924 se opět setkává s Matouškem. Jejich dávné umělecké
přátelství ožívá i v činech: na podzim roku 1925 zakládají
Sdružení jihočeských výtvarníků, které se výrazně
zasloužilo o kulturní život na českém jihu.
 |
| Soutěžní projekt sokolovny, polovina 20.let |
V
té době již má Chochola za sebou studia ve Francii a Římě a
čerpá ze svých studijních cest podněty pro svou tvorbu, těží
z kontaktů s význačnými architekty, především s J. J. P.
Oudem, s nímž ho pojilo úzké přátelství. V letech 1923-24 se
Chochola poprvé prosazuje ve významné architektonické soutěži
na zastavění Sokolského ostrova. Podle jeho návrhu je zde v roce
1924 realizována jeho první stavba – stadion.
Povzbuzen
úspěchem účastní se dalšího kola soutěže na zastavění
Sokolského ostrova. Tentokrát však bez úspěchu – a dnes lze
těžko říci, zda na výsledku neměla zásluhu jeho přímočará
a na České Budějovice příliš „živelná“ povaha. („Můj
dojem jako u pozdějších soutěží Karla Chocholy byl ten, že zde
rozhodovala povaha autora a ne jeho dílo.“)
 |
| Architektonická úprava regulace Gellertovy papírny, 1937 |
Zejména
vlivem tohoto neúspěchu se mladý autor začal postupně věnovat
studiu Národohospodářského průmyslu. Významnou roli zastává v
Technicko-hospodářské jednotě, v Jihočeské skupině Ústředního
svazu čsl. průmyslníků a předsednickou funkci má také ve Svazu
pro ochranu Vltavy i jiných vod ČB. Chocholova aktivita v otázce
regulace Vltavy a Malše v Českých Budějovicích nakonec vyústila
v projekt nového hybného jezu u Gellertovy továrny, který byl
realizován kolem roku 1937.
Především
ve 30. letech se v Českých Budějovicích postavila podle
Chocholových projektů řada staveb.
Východiskem
jeho tvorby se stal funkcionalismus, nicméně Chochola se nikdy
nevzdal svých osobitých názorů. Příkladem může být jeho
záliba v symetrické dispozici, v níž mnozí funkcionalisté
tušili formový apriorismus, a proto se jí důsledně vyhýbali.
Jeho realizace nepostrádají smysl pro věcnost, preciznost,
harmonii, plastické utváření hmot a funkční detail. Ve svých
projektech překonává ozdobnost a dostává se k čisté formě,
založené na zásadách konstrukce a účelnosti.
 |
| Kino Kotva, 1929 |
ČESKÉ
BUDĚJOVICE Na sklonku 20.
let se podle Chocholova projektu uskutečňuje realizace kina Kotva,
které ve své době dostalo privilegium největšího a
nejmodernějšího biografu v jihočeské metropoli. Již tato raná
stavba, jejíž dominantu tvoří nápaditá dvojitě zasklená stěna
prvního patra, se vyznačuje výše zmíněnou symetrií.
Tento
prvek spolu s výrazným detailem najdeme i u komplexu pěti
třípatrových obytných domů tabákové režie v Havlíčkově
kolonii. Fasáda směrem do ulice i do dvorního traktu postrádá
veškeré dekorativní prvky, avšak exteriér nabízí pohled na
nárožní rizality převyšující úroveň střechy, které vhodně
narušují jednotvárnost průčelí. Plastičnost fasády dotváří
rohové, jedním směrem zaoblené balkony, jež vytvářejí jedinou
křivku mezi převládajícími přímými liniemi. Přestože se ve
30. letech často řešila otázka nájemního bydlení pro nejchudší
vrstvy, tento činžovní dům jim patrně určen nebyl. Vypovídá o
tom fakt, že rozloha se pohybovala v jednopokojových i
dvoupokojových bytech v průměru okolo 20m2
a že každý byt měl vlastní sociální zařízení.
Ve
30. letech realizovala Chocholův projekt administrativní budovy
známá budějovická firma bratří Petrášů. Konstrukční systém
čtyřpodlažního objektu lze charakterizovat jako klasický
monolitický železobetonový skelet s obvodovým výplňovým
zdivem, na něž stavitelé použili cihly typu „Isostone“ a
„Petrášek“. Šedě omítnutá fasáda je opět symetrická, s
pravidelným rytmem oken a v prvním patře ji doplňuje balkon
umístěný v hlavní ose průčelí. Během posledních dvou
desetiletí prošla budova několika rekonstrukcemi, tudíž její
původní vzhled není plně zachován. Halový prostor přízemí,
který dříve sloužil obchodním a skladovacím účelům, byl
během času rozdělen zděnými příčkami. (Řadu rekonstrukcí
provedl v 80. a 90. letech budějovický architekt Libor Erban.)
 |
| OD Brouk a Babka, 1935 |
Obchodní
dům Brouk a Babka staví v roce 1935 akciová společnost Kvasil za
pět měsíců. „Nová budova, kterou projektoval dr. Chochola, je
ovšem stavba moderního slohu... Chce působiti nejen liniemi a
velkými pásovými plochami oken, nýbrž i účiny barevnými a
světelnými... Ve vnitřku je využito všech moderních technických
opatření k jednotnému provozu, co nejrychlejšímu a
nejúčelnějšímu... (například pro vatápění se používá
rourového vedení spirálového ve stropech, po prvé v
republice...).“
Autor
použil monolitickou skeletovou konstrukci s cihelnými vyzdívkami,
nabízející mnohem pružnější škálu technických možností.
Nápadná ocelová okna jsou rozdělena pouze meziokenními pilířky.
Tvoří tak vodorovné pásy, vinoucí se po celé délce zdi a dál
za roh. Hlavní vchod je neobvykle situován na roh objektu. Stěny
obchodního domu Chochola obkládá béžovými obdélníkovými
destičkami, které kontrastují s červenou barvou okenních rámů.
Barevnost je dodnes zachována téměř původní a není bez
zajímavosti, že do jisté míry na ní má podíl Chocholova
manželka. Na její přání byla totiž namíchána korálově
červená barva, jakou měly její oblíbené naušnice. Objekt
bohužel svým objemem příliš nezapadá do okolní zástavby, což
bylo autorovi vyčítáno již ve 30. letech. Roku 1949, po únorovém
převratu, prošel prosperující podnik procesem znárodnění.
Později byl kvůli havarijnímu technickému stavu uzavřen. V
meziválečných letech se v Českých Budějovicích realizují
ještě dva další Chocholovy projekty. První z nich – lázně
tabákové továrny – již neexistují. Druhou bychom našli v
areálu bývalé továrny na cukrovinky Merkur. Jedná se o
administrativní budovu, která však během let prošla výraznou
přestavbou a její původní vzhled nezůstal prakticky zachován.
Teprve v roce 1987 se dočkala opravy; znovu otevřena je od června
roku 1989.
 |
| Vlastní vila, S.K.Neumanna ČB, 1930 |
RODINNÉ
BYDLENÍ Chocholovy individuální stavby byly vždy projektovány
pro určitého klienta a odpovídají funkcionalistické zásadě
situovat jednotlivé místnosti co nejúčelněji – podle orientace
ke světovým stranám. Všem realizacím je společná asymetrická
dispozice a nepravidelně umístěná okna. Každá ze staveb si však
nese originální prvek, který se na ostatních vilách již
neopakuje: příkladem je řešení ploché střechy jeho vlastní
vily coby rozlehlé terasy. Další dvě vily, zdánlivě tvořící
dvojdomek, projektoval Chochola postupně, a tak vilu jeho přítele
Otty Matouška doplnila v roce 1933 další, která je s Matouškovou
vilou organicky propojena a koresponduje s ní výškou, obdobnou
velikostí a malou členitostí. Plochá střecha se spádem na západ
domu v Dukelské ulici je na zbývajících stranách obezděna
atikou. Vila v Jánské ulici působí poněkud netypicky nízkou
jehlancovou střechou. Je to jediný případ, kdy autor užil tento
typ střechy.
Karel
Chochola však nepůsobil pouze v Českých Budějovicích. Jeho
realizované projekty můžeme najít v Protivíně (hřbitovní
kaple), v Pelhřimově (tiskárna), ve Větřní (Závodní dům s
biografem fy Spiro).
 |
| Lázně tabákové továrny, 30. léta |
 |
| Hřbitovní kaple, Protivín, 30. léta |
VÁLEČNÁ
LÉTA Přestože byl svými současníky Chochola jako architekt
nedoceněn, Němci brzy rozpoznali jeho odborné kvality a nabídli
mu spolupráci. Nejenže ji odmítl, navíc vzápětí vstoupil do
odbojové skupiny dr. Škracha. V důsledku svého postoje byl Karel
Chochola na konci srpna 1940 zatčen. Podruhé, v červnu 1942, byl
obviněn z protistátní činnosti, ze schvalování atentátu na
Heydricha a 3. 6. 1942 v Táboře popraven. Po válce byl vyznamenán
československým Válečným křížem „in memoriam.“
Profesně
své vlastenectví promítl do spolupráce na pomnících s hrdinskou
tématikou (Zborovský pomník, pomník plukovníka Švece...), jež
však byly v době protektorátu z ideových důvodů zničeny.
Počátkem
40. let je realizován jeho poslední projekt. Jde o soukromou
záležitost – důmyslnou chatu v Doudlebech, kterou postavil sobě
a rodině pro radost.
Dílo
Karla Chocholy vzniklo během „krátkých“ dvaceti let. Jeho
práce a život se úzce prolínaly – architektura byla jeho
životem, život prací pro společnost. Práce i život tvořily
nedílnou jednotu. Poctivost tvorby se snoubila s poctivostí životní
a s jeho charakterem a smyslem pro čest.
„Osudovost
Karla Chocholy jako umělce se jeví v tom, že poznal České
Budějovice a zde se trvale usadil. Ovšem nepřízeň poměrů mu
nedovolila vytvořit dílo úměrné jeho nadání a aspiracím.
Chochola při svém násilném skonu nestál ještě na vrcholu svých
uměleckých snah (a také nemohl), neboť architekti vyzrávají
později...“
Text
/ Markéta Wagnerová (autorka je výtvarná pedagožka)
Zdroj
/ časopis Architekt 8/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat