O občanské společnosti

V očekávání vizí
  

Děkuji Barboře Kubatové za její článek „K budoucnosti města“ zveřejněný v Českobudějovickém deníku dne 4.2.2012. Autorka v něm reaguje na zprávu o poklesu počtu obyvatel jihočeské metropole, o sílícím trendu bydlení v satelitních městech a hovoří o absenci vizí na 5, 10, 15 let dopředu. I mě takové vize chybí. Tedy ne, že já osobně bych je neměla. Naopak. Mám své představy o městě, ve kterém bych chtěla žít a jež bych si přála do budoucna pro své děti.

Rozhodně bych si přála hodně zeleně a využití břehů řek, aby kolem nich vedly cyklostezky a chodníky pro pěší, kde by se obyvatelé Č. Budějovic mohli promenádovat, a nezůstalo jen u cyklostezky na Hlubokou, která jako jediná souvislá bývá přeplněna bruslaři, cyklisty, běžci a pejskaři, a to aniž by byla vzdálenějším částem města hladce přístupná, takže se jejich obyvatelé pohybu po ní neúčastní. Když obyvatel ve městě ubývá, měli by rozhodně přijít na řadu urbanisté a architekti vizionáři, kteří by nejen že mohli, ale zajisté přišli s nápady (naslouchaje našim vizím), jak město pro jeho obyvatele opět zatraktivnit. 

Rozhodně by se mělo pečlivě zvažovat, kam umisťovat supermarkety s rozlehlými parkovišti, nezabírat cenné zelené plochy, především v okolí řek, kde všude by mohl být prostor pro setkávání lidí, pro sport ve volné přírodě, který by nemusel bezpodmínečně stát občany sportovce velké peníze, běžný sport, který naše děti tolik potřebují. Cyklostezka končící za papírnami nebo u Stecherova mlýna je obrovsky nevyužita. Představuji si, jak vede dál, přinejmenším až do Boršova. Představuji si stejně jako autorka článku promenádní chodníky kolem Vltavy, nejlépe lemované zařízeními pro společenská setkání. O tom, že mé představy nejsou nikterak vzdálené přirozené funkci těchto míst, svědčí skutečnost, že jakmile vysvitne slunce, mnoho lidí se cestou kolem řek vydává na procházku. Bohužel však, trasy jsou sice velmi slibné, ale v nejlepším najednou skončí a pokračování není. 

Představuji si město s více parky než jen s parkem Na sadech a krásnou Stromovkou, která se pokračující výstavbou umenšuje, a budějovickými ještě stále není zcela doceněna. Zřejmě proto, že město většina lidí raději opouští. Představuji si plynulý přechod ze Stromovky k Vltavě, kde se lidé v letních měsících v části za nemocnicí naučili využívat řeku ke koupání. Bráním se představě nákupního centra a neosobní ploše asfaltového parkoviště na straně Stecherova mlýna, na něž již existuje projekt. Ta představa mne děsí. Představuji si město s hojnou zelení, čisté, vlídné, s novými zajímavými architektonickými stavbami. 

Jenže mé představy zůstávají jenom mně, mohu je maximálně sdělit svým známým a nyní vám čtenářům tohoto deníku. Chybí mi vize povolaných odborníků, radnice, politiků. Chybí mi prezentace a výstavy návrhů řešení města na příští desetiletí. České vysoké učení technické každý rok uděluje titul novým architektům. Studovali v zahraničí. Kde jsou vize těchto mladých a jistě talentovaných lidí. Určitě mají vize smělejší, než jsou ty mé. Čekáme na ně. Proč město nevypíše soutěž? Kdyby urbanistům za jejich autorské studie zaplatilo tolik, kolik se vydává za hokejové reprezentanty, kteří jednou město opustí, musí, aby svůj talent zúročili, nemusel by úbytek obyvatel pokračovat. Dejme prostor vizionářům. Čekáme na vize! My naše vlastní již formulujeme. Společně bychom mohli hodně dosáhnout.

Text / Romana Lukášová


K budoucnosti města
  

„Budějčáci utíkají po tisících“, tak zní nadpis článku s informací o současném stavu počtu obyvatel jihočeské metropole v deníku z minulého týdne ( najdete jej ZDE ) V témže článku je dále vyjádření těch, kteří svou adresu ve městě vyměnili za bydlení v satelitní výstavbě v přilehlých obcích, neb je to výhodné, prostředí klidné, dostupnost vybavenosti, pracovních příležitostí, škol, úřadů a institucí blízká. Že taková řešení sebou přinášejí pravidelná pendlování za prací, atd., především po individuální ose osobními auty, je nad slunce jasné. Čím více nás takto bude postupovat, tím vyšší bude úbytek obyvatel města, tím více aut se účastní každodenních dopravních „špiček“.

Město, především pak jeho centrum a přilehlé okolí, bylo historicky plánováno a rozrůstalo se po století za, samozřejmě, naprosto jiných podmínek. Automobilový boom v posledních čtyřiceti letech, vyvolává zcela nové potřeby. Město a jeho možnosti však nejsou nafukovací. Nová situace si žádá nové strategie. Nutnost obchvatů je také nad slunce jasná. Jak to s nimi v našem městě je, víme. Toto téma však v tomto článku nemíním rozebírat.

V objektu bývalé sodovkárny má vyrůst smíšený administrativně-obytný komplex s kavárnami v přízemí. Projekt, který se ubírá správným směrem. Obyvatelé bytů v této lokalitě do zaměstnání, do obchodů, za přírodou snadno dojdou pěšky či dojedou na kole. O kus dál je sídliště Luční jez. Novým obyvatelům těchto míst řeka přináší úžasné možnosti. Voda v ní je natolik čistá, že vybízí v letních měsících ke koupání ve volné přírodě. Když v zimě řeka zamrzne, je venku kde bruslit. Za krásných slunných dnů se voda v řece třpytí, stezky kolem řeky vybízejí k procházkám a projížďkám, prostředí je úžasné, stále však ne zcela využité. Cyklostezky by měly vést dále než jen k papírnám či ke Stecherovu mlýnu. Na březích Vltavy v blízkosti centra by mohla být pódia, lavičky minimálně v odstupech každých padesáti metrů a lepší přístupy do vody pro koupající se. Administrativně obytné celky s gastronomickými zařízeními by mohly pokračovat směrem od Lučního jezu dále ven z města. Pokud se ovšem nejedná o inundační pásmo a výstavba v něm je nemožná.

Pokud však vím, existuje pro zmíněné území projekt nákupního centra. Pokud vím, objekty nákupních center nemají architektonickou hodnotu, plní jen komerční funkci. Po zavíracích hodinách neskýtají žádnou zábavu ani nemají výkladní skříně, které by lákaly k prohlídce při promenádě, byly důvodem proč vycházku v blízkosti domova (Luční jez, „Sodovkárna“, Litvínovičtí a starousedlíci na straně nemocnice), a nejen odtud, volit právě tímto směrem. Nákupní centra, kromě nákupů v otvírací době, po uzavření obchodů neskýtají nic. Jen temné objekty a opuštěná parkovitě, většinou posetá odpadky a pozdě večer a v noci pustá a prázdná, neosobní, bez možnosti jakéhokoliv dalšího společenského života. Takové řešení u nádherné řeky v blízkosti centra města je do budoucna s ohledem na společenský život likvidační.

Tím se logicky dostávám k tématu tzv. Jižní spojky, projektu, který zdaleka není „odstavený k ledu“, protože most u nákupního centra město prosazuje, a most pro automobilovou dopravu vedle železničního mostu u Malého jezu je nadále řešením platným v územním plánu města České Budějovice z roku 2000, proti kterému již tehdy občané vznesli svůj protest, na který tehdejší radní a zastupitelé neslyšeli.

Měli bychom myslet na další generace, pro které je naší povinností město rozvíjet způsobem, že v něm bude radost žít a setrvávat. Město České Budějovice má veškeré atributy být městem vysoce atraktivním pro své obyvatele i pro turisty. Potřebuje k tomu však více než jen masivní výstavbu nákupních center a pokračující exodus majetných obyvatel do satelitních celků. Potřebuje k tomu vize do budoucna, strategické plány na 10, 15, 20 let dopředu, architektonické soutěže a diskusi s odborníky i veřejností, která ve městě žije.

Text / Barbora Kubatová / Českobudějovický deník 4/2/2012