Moderní Budějovice 02 / MF DNES

Přestože Senovážné naměstí má větší rozlohu než náměstí Přemysla Otakara II, mezi budějovickými občany zdaleka není tak oblíbené. Má to několik širších souvislostí a to, že nějaký prostor nazveme naměstí, ho z něj rozhodně neudělá. Náměstí je prostorový urbanistický prvek a pokud chceme aby fungovalo, musíme dodržet alespoň základní pravidla. Především je to hmotová kompozice a funkční náplň okolních domů. Ta totiž předurčuje využití volného prostoru uprostřed. Zadruhé je to samotná kvalita této plochy, ať už jde o její povrch, morfologii nebo mobiliář. A zatřetí je to aktivita, která se zde odehrává.

Ačkoliv se to v tuto chvíli nezdá, tak Senovážné náměstí má vpodstatě dvě části. Západní strana je uzavřena do bloku Jihočeského muzea, Jirsíkova gymnázia a Metropolu a má velký potenciál pro vznik jakéhosi kulturního okrsku, navazujícího na Slávii a Jihočeské divadlo. Naopak východní strana má problém s otevřeností prostoru do širokých ulic a ne příliš kvalitní architekturou okolních staveb a jejich využitím. Samotný prostor pak nenabízí místo, které by stálo za povšimnuti, protože nemá kvalitu, která by umožňovala dlouhodobější aktivitu. Proto se zde nekonají podobné akce jako na hlavním náměstí a lidé tak pouze procházejí. A proto tento prostor není náměstí.

Většina návrhů na zásadnější úpravu, které v posledních letech vznikly, počítala s odkrytím Mlýnské stoky. Ta by tak v první fázi vytvořila přirozený předěl mezi obytnou a dopravní částí náměstí. Pak následuje otázka, jak se k těmto polovinám chceme chovat dale. Zda pracovat pouze s dlažbou, případně trávníkem a stromy anbo postavit dům. Protože se ale jedná o pozemek města, mělo by jít o veřejnou stavbu. Jedním z návrhů může být například nová Krajská knihovna, o jejiž stavbě se dlouhodobě uvažuje a která dnes sídlí v technicky a provozně nevyhovujícím objektu. Takovy záměr vyžaduje spolupráci krajských a městských politiků, která by měla být samozřejmá.

Diplomí práce Daniela Pexy zde navrhuje budovu Městského muzea, která by návštěvníky provedla historií našeho města a vyzdvihla potenciál, který tu máme. Svou podobou, konstrukčním a materiálovým řešením a svou náplní má vyvolávat pocit unikátnosti i jedinečnosti a stát se reprezentativní dominantou okolního urbanizovaného prostoru. Jeho fasáda ze zlaté sítě má evokovat barvu královské koruny, ale lze za ní vidět i nejznámější budějovický produkt – pivo. Vnitřní uspořádání kontinuální galerie funguje jako spirála času, kde město vypráví svůj příběh od roku 1265 do současnosti. Takový dům na viditelném místě v centru by možná dokázal přinést do Budějovic takzvaný Bilbao efekt, tedy propagaci města na základě kvalitní architektury. Poměrně nákladná stavba by se tak částecně zaplatila z příjmů turistického ruchu.

Jiné řešení přináší další školní projekt Tomáše Zdvihala, který je naopak poměrně nenápadný. Lapidárium pro dnes nepřístupné sochy z depozitáře je částečně schované pod zemí a pracuje s fenoménem vodního toku, typického pro České Budějovice. Snížením terénu na úroveň Mlýnské stoky a vytvořením dřevěného mola vytváří vpodstatě jediné místo v centru, kde by vodní hladina byla volně přístupná. Mezi lapidáriem a muzeem tak vzniká nový park, který je ovšem oproti dnešku jasně vymezen a chráněn před dopravou, což je zásadní předpoklad pro jeho využití. Život zde iniciuje nejen samotný objekt s výstavním prostorem, dílnami a kavárnou, ale i nová pěší/cyklostezka.

Oba projekty počítají se zrušením stávajícího parkoviště anebo jeho přesunutím pod zem. Přestože se jedná o technicky i finančně náročné řešení, z pohledu architektury a urbanismu jde o nezbytnou investici, kterou město dříve nebo později bude muset udělat. Pozemky v centru města mají příliš velkou hodnotu na povrchový parking. Inspiraci pro takové projekty najdeme jak Linci, tak v Pasově, partnerských městech Budějovic. Před lety se potýkali s podobnými problémy, dokázali je vyřešit a dnes mají mnohem příjemnější veřejný prostor než my. Pokud se podíváme na historické fotografie, tak si s tímto prostorem nevíme rady už přes 60 let. Přestaňme se tedy vymlouvat, že to jinak nejde.

Mirek Vodák / MF DNES 19/4/2013 - V desetidílném seriálu MF DNES zaznívají názory architektů či studentů architektury na veřejné prostory v Českých Budějovících. Představuje zaprvé vize a studie konkrétních staveb a zadruhé přístup k architektuře veřejného prostoru. Na blogu CBArchitektura je původní text doplňen o další fotografie a grafiku.