Ztracený a znovunalezený Samson / Filip Landa
Na athénské agoře symbolizovala demokratický střed kruhová stavba Tholos, v níž bylo Prytaneum, tj. sídlo senátorů athénské rady. Ve dne v noci bylo v Prytaneu přítomno aspoň sedmnáct senátorů, aby mohli reagovat na jakoukoli naléhavou potřebu veřejného zájmu. Od 6. století př. n. l. se Tholos stává politickým středem evropského města. Středová pozice politického dění umožnila přístup všem rovnocenným občanům. Možnost rovnoprávnosti, symbolizovaná centrálním náměstím a veřejnou rozpravou, do sebe pojala nejrůznější zájmy pomocí nenásilného přesvědčování. Právně viděno, obecní střed nepatří nikomu privátně, ale všem společně. Nápisy „jsem hranice agory“ na Areopagu oddělovaly veřejný prostor od soukromých pozemků a tvořily hranici, za kterou nesměli vstoupit občané zbavení politických práv. Historie klasického Řecka a republikánského Říma se přitom shoduje v jednom: zanikne-li obecní funkce středu, privátní zájmy vytvoří despocii jednotlivce nad prostorem polis, jenž tím ztratí schopnost symbolizace společné věci (res publica).
V českých městech se kdysi lidé setkávali u kašny, která byla centrálním zdrojem vody. Vyměňovali si informace, konfrontovali se s jinými názory. Tak mohlo vyvstat obecné chápání dané věci. Šlo o proces, v němž se vytvářely normy. Podle známého sociologa Zygmunta Baumana dnes dochází k degradaci agor, což má etické důsledky především na konfrontační vytváření pravidel. V komerčních „centrech“ sice mohou za určitých podmínek probíhat společně sdílené aktivity, přesto jsou příliš velká na to, aby se v nich mohla formovat horizontální spravedlnost, a příliš rušná na delší hovory, jichž je třeba k upevnění standardů chování. Má pro dnešní společnost ještě symbolika středu nějaký význam? Záleží nám na politickém neboli obecním prostoru? Tyto otázky rezonují podstatou Šépkovy instalace Vnímání a naznačují, že půjde spíše o sociální experiment než o výtvarný počin. S napětím jsem očekával tři zářijové týdny, kdy centrální symbol města Českých Budějovic – Samsonova kašna – zmizel z očí veřejnosti.
Už dlouho žádná událost tolik nerozvířila místní poklidné vody. Po přečtení anotace a rozhovoru s autorem začínámbýt k celé instalaci skeptický. I přes povznesení se nad jazykové chyby je anotace moc paušalizující a didaktická. Dodnes ji považuji za nejslabší článek celého projektu. Nicméně každý den pozoruji postupně rostoucí dřevěnou konstrukci na hodnotné dlažbě od Pavla Janáka a sleduji stupňující se agresivitu diskuzí na sociálních sítích – což je ovšem také veřejný prostor. Většina z komentářů neřeší podstatu, zaobírá se jen financováním projektu. Roční rozpočet Domu umění je přitom v porovnání s jinými akcemi podpořenými městem směšný.
Konstrukce z masivu a stavební překližky příjemně voní dřevem. Při vědomí dočasnosti instalace se člověk dokáže oprostit od ledabylosti technického provedení (nedostatek času) či od převrácení jejího rubu a líce (nečekaný zákaz vjezdu autojeřábu na náměstí). Vstup do galerie je jako vždy zdarma. Procházím oknem – už to je samo o sobě zajímavým momentem. Náměstí lze spatřit z nezvyklé perspektivy. Z jiného úhlu pohledu však můžeme spatřit především kašnu. Samson vytržený z kontextu náměstí a usazený do intimního prostoru. Vizuálně i akusticky. Možnost soustředit se na sochařské detaily i na zurčící vodu. Ochrana kašny před právě probíhající předvolební agitací na náměstí. Návštěvníci automaticky otočili směr sezení na lavičkách uvnitř instalace.
Posunutí významu změnou kontextu není nový princip, už před sto lety ho využil Marcel Duchamp pro svou Fontánu. Jen zde jako ready-made neslouží pisoár, ale opravdová barokní fontána. Škoda že ji nešlo z pochopitelných důvodů zpřístupnit nonstop, aby zůstala nastálo součástí veřejného prostoru. A škoda že někteří kritici projektu ani nezavítali dovnitř a hodnotili pouze vnější vzhled konstrukce. To je asi jako jíst cukr a stěžovat si, že není slaný. Pro mnoho lidí však Vnímání znamenalo první návštěvu Domu umění, v čemž lze spatřovat další význam projektu. Nakonec důležitější roli než samotná instalace mohl sehrát doprovodný program v podobě několika kultivovaných debat o veřejném prostoru.
Ano, vtírá se pochybnost, že hranice mezi promyšleným projektem a prázdným gestem je tenká. Malá výška konstrukce, z níž nápadně vykukovala socha Samsona, mohla výsledný dojem z instalace poněkud obrousit. Jisté je však jedno: jakmile se opona opět zvedla, kašnu i náměstí jsme už vnímali jinak.
Znovu teď chodím na náměstí a sleduji, jak zde rostou banální budky pro adventní trhy. Změť materiálů, mobilní WC, reklamní bannery, kluziště… A kritici žádní. Doufejme, že snad aspoň něco v nás z odkazu Jana Šépky zůstalo.
Jan Šépka: Vnímání, Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice a náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích, 8. 9. – 2. 10. 2016; spolupráce: Jan Bárta; kurátor: Michal Škoda; www.dumumenicb.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat