Život Českých Budějovic, města ležícího na soutoku Vltavy a Malše a obklopeného četnými vodními plochami rybníků, byl odpradávna ovlivňován fenoménem vody. Tento vztah vrcholil na přelomu 19. a 20. století. V té době měla řeka obrovský dopravní význam jako spojnice města se světem. Zároveň tehdejší způsob života již umožňoval vnímání řek jako pozitivního městského fenoménu, využitelného nejenom pro obživu a hygienu, ale i pro rekreaci a sport.
V 19. století plulo po Vltavě ročně v průměru 1 500 svázaných vorů a po propojení města s Lincem koněspřežnou dráhou bylo z Českých Budějovic ročně vypravováno 500 – 760 lodí naložených dřevem, či solí. Bez nadsázky lze říci, že České Budějovice byly rušným přístavním městem. Zároveň se již v této době začínala formovat unikátní rekreační oblast kolem soutoku obou řek plná korz, nábřeží, sportovišť, míst zábavy. Již v té době je zakládán park Háječek, nábřeží, následně Sokolský ostrov se svou první plovárnou na jezu u Předního mlýna. Později vznikl koncept velkorysých městských sportovišt, který byl dlouhodobě respektován a který je dodnes svým zaměřením, umístěním a atmosférou mezi českými městy naprosto unikátní. Tento vývoj byl však ve 2. polovině 20. století zastaven zhoršující se kvalitou vody a nevhodnými urbanistickými zásahy. Pochmurnost doby se odrazila i v úpadku vzhledu a významu břehů ve městě, útlumu jejich využití a obecným obrácením se města zády ke svým řekám.
V 19. století plulo po Vltavě ročně v průměru 1 500 svázaných vorů a po propojení města s Lincem koněspřežnou dráhou bylo z Českých Budějovic ročně vypravováno 500 – 760 lodí naložených dřevem, či solí. Bez nadsázky lze říci, že České Budějovice byly rušným přístavním městem. Zároveň se již v této době začínala formovat unikátní rekreační oblast kolem soutoku obou řek plná korz, nábřeží, sportovišť, míst zábavy. Již v té době je zakládán park Háječek, nábřeží, následně Sokolský ostrov se svou první plovárnou na jezu u Předního mlýna. Později vznikl koncept velkorysých městských sportovišt, který byl dlouhodobě respektován a který je dodnes svým zaměřením, umístěním a atmosférou mezi českými městy naprosto unikátní. Tento vývoj byl však ve 2. polovině 20. století zastaven zhoršující se kvalitou vody a nevhodnými urbanistickými zásahy. Pochmurnost doby se odrazila i v úpadku vzhledu a významu břehů ve městě, útlumu jejich využití a obecným obrácením se města zády ke svým řekám.
Naopak v posledních letech bylo na březích českobudějovických řek mnohé zlepšeno a navráceno obyvatelům města. Otázkou je, zda to není málo. Zda fenomén vody ve městě v dnešní době nenabízí daleko větší využití, zda již fungující pobřežní chodníky a stezky se nemohou a nemají znovu stát živými a svébytnými veřejnými prostory města. Zda náplavky a břehy musí mít jen svoji prvotní vodohospodářskou funkci, zda vodní plocha řek musí být tak smutně prázdná, když již před 100 lety byla plná nejenom hospodářských, ale i rekreačních plavidel, člunů a loděk. Zda by se dokonce město nemohlo a nemělo až „chlubit“ svým umístěním na vodě. Právě dnes máme naprosto reálnou možnost, jak tento proces posunout a urychlit. Naše město má několik let zpracovaný projekt, který se vztahu města a vody týká. Mělo by ho znovu prezentovat, aktualizovat a především naplňovat.
Na jedné straně jednoduché a nenáročné kroky, jako například pravidelné sekání trávy na bermách a náplavkách, by mohly vytvořit pobytové louky a pláže, které by zpřístupnily dnes již čistou řeku koupáníchtivým obyvatelům města. Otázkou je, jak umožnit a podpořit vznik jednoduchých mol vhodných ať již k půjčování a kotvení loděk, tak k umístění kaváren či restaurací. Jak doplnit, propojit a rozvinout stávající pobřežní chodníky do systém živého korza, které by mohlo zkopírovat přímořskou atmosféru nábřeží bez zábradlí, kterou obdivujeme na každé dovolené, ale zatím ji neumíme přenést do našich podmínek. Nejedná se přitom pouze o naše dvě řeky, ale obecný přístup k Mlýnské stoce, Dobrovodskému potoku, okolním rybníkům, koupání na Bagru a třeba i letní plovárně, kterou od řeky odděluje plot, přičemž zkušenost ze Žlutých lázní v Praze ukazuje, že tomu tak být nemusí. Podobný přístup by šel použít prakticky v jakémkoliv jihočeském městě, protože voda je jejich přirozenou součástí. Byly tak totiž založeny a byl to jasný záměr, nikoliv náhoda.
Další možností je aktivně využít příležitosti probíhající výstavby Vltavské vodní cesty a provádění protipovodňových opatření. Tento projekt, zaplacený z fondů EU, už je částečně realizovaný a možná je načase tuto jedinečnou příležitost naplno využít pro rozvoj potenciálu rekreační plavby na místech, kde by mohla mít dlouhodobý pozitivní ekonomický dopad na širší okolí. To už není práce pouze pro vodohospodáře, ale také architekty a zvláště na území města by jejich spolupráce měla být samozřejmá a veřejně diskutovaná. Můžeme se zeptat, zda by celý projekt neměl končit ne pod, ale nad Jiráskovým jezem a mohl tak přispět k oživení centra a jeho vodní hladiny. Možnost aktivního pohybu u řeky i na řece, ale zrovna tak pouhého „lelkování“, vnímání vody a jejího života a atmosféry je tu přímo hmatatelná a ve srovnání s jinými městy výjimečná. Město na splavněné řece jako konkrétní cíl evropské rekreační plavby je unikátní koncept, který nejde uskutečnit všude. Opětovné propojení s mořem by navíc i symbolicky posunulo České Budějovice mezi města s otevřenou myslí a evropským rozměrem, jako tomu bylo za časů Vojtěcha Lanny a Františka Gerstera.
Žádné komentáře:
Okomentovat