Švýcarský architekt českého původu Miroslav Šik přijel v listopadu do Českých Budějovic, kde měl po letech veřejnou přednášku. Dorazily na ni stovky lidí z celé republiky. Syn ekonomického reformátora Oty Šika běžně rozhovory moc rád nedává. U MF DNES však udělal výjimku.
Podle odborníků je architekt Miroslav Šik ve světě respektovanější než Jan Kaplický. Hlavně díky teorii analogické architektury, která propojuje staré s novým. Miroslav Šik žije ve Švýcarsku, je profesorem na prestižní univerzitě ETH v Curychu. V Česku se vyskytuje jen inkognito s rodinou. Nevystupuje veřejně, na českou architekturu i mentalitu má kritické názory. "Přestaňte, zklidněte se," vzkazuje Čechům, když přemýšlí o satelitních městečkách. Českobudějovický Dům umění hostil do poloviny listopadu Šikovu výstavu s názvem
A nyní ansambl!!! Tato výzva architektům, stavitelům a úřadům, aby na městský design a architekturu nahlíželi jako na kolektivní umělecké dílo, sklidila obrovský úspěch na 13. Mezinárodním bienále architektury v Benátkách 2012.
O vaší výstavě v Českých Budějovicích už se mluvilo několik týdnů předem. Na přednášku dorazilo 500 lidí, čekal jste takový zájem?
A nyní ansambl!!! Tato výzva architektům, stavitelům a úřadům, aby na městský design a architekturu nahlíželi jako na kolektivní umělecké dílo, sklidila obrovský úspěch na 13. Mezinárodním bienále architektury v Benátkách 2012.
O vaší výstavě v Českých Budějovicích už se mluvilo několik týdnů předem. Na přednášku dorazilo 500 lidí, čekal jste takový zájem?
Nemám přehled, jaký je tu o mě zájem, neměl jsem žádná velká očekávání. V Benátkách na bienále měla výstava slušné ohlasy.
Čím si to vysvětlujete?
Otázka, kterou s kolegy klademe, je nová. Architektura by měla být vsazena do kontextu a neměla by jen křičet sama za sebe. Dostane se tak do dialogu se svým okolím. V Čechách tyto otázky ještě asi nejsou aktuální.
Architekt Michal Kuzemenský, jeden z vašich českých žáků, prohlásil, že architektura je deštníkem, střechou, je společenskou vědou, zatímco fotografie už je komentářem. Souhlasíte s ním?
Dovolil bych si doplnit, že ve Švýcarsku znamená architektura pro střední a střední nižší třídu ještě mnohem víc. Je základním médiem životního stylu. Tím, čím se člověk vyjadřuje. Není to drahé auto, šaty, jídlo nebo whiskey.
Když se u nás dělá anketa se zajímavými osobnostmi, zpravidla mezi nimi chybí architekt. Přitom ve Švýcarsku je architekt na třetím místě společenského žebříčku. Jak je to možné?
Když jsem diplomoval v roce 1979, tak to ve Švýcarsku ještě tak nebylo. Za třicet let jsme se ale vtlačili lidem do jejich zájmu.
Přijde tato doba i v Česku?
Musí se udělat reforma. Souvisí s tím školství, soutěže, časopisy, výstavy. Nadaní architekti žijí v každé době. Je však třeba běžné obyvatelstvo podnítit. Ve Švýcarsku to trvalo třicet let. Kdybyste tehdy hledal v časopisech něco o architektuře, tak byste nic nenašel. A dnes je to příloha v každých novinách. Je to na osobnostech. Ve Švýcarsku se o to zasloužil třeba Ital Aldo Rossi, který podchytil celou generaci mladých.
Mezi nimi jste byl i vy...
Přivedl nás zpátky k jádru architektury. Sice pindal o stalinismu, ale přiměl nás od mluvení o architektuře k navrhování. Na počátku reformní fáze musí být někdo, kdo strhne mladé.
A v Česku nikdo takový není?
Například architekt Josef Pleskot. Ale to nestačí. Reforma musí být chápaná jako reforma. Nezapomínejme, že to, o čem se bavíme, vzešlo z revoltující levicové generace. My jsme se přes revoltující stanovisko ke společnosti dostali k závažnosti architektury. Sám pan Pleskot nemůže nakopnout všechny Čechy, když to není v nich samotných. Pak je ještě důležité kritické stanovisko. Nejsem si jistý, jestli Češi stále nemají nenasycený modernistický hlad.
Češi rádi mažou svoji minulost a identitu, na druhou stranu si libují v retru. Čím to?
Já bych to ještě rozšířil. Z komunismu vyrostla po moderní době hladová generace lidí, která bourala a strašně moc toho zničila. Nedívala se dozadu. Dnes jsem velmi překvapený ze záliby v minulosti. Retro je však předpokladem, aby člověk dostal chuť na modernu. Musí to být v souladu. Lidé musí vědět, kde jsou jejich kořeny a cesta. Samo retro je vždy jen povrchní, není to hluboký zájem o dějiny. My nezpracováváme vlastní identitu. Nahrazuje nám ji retro.
Směřoval jsem k bizarnímu retru posledních let, jako je například znovu obliba propagandistických seriálů.
Lidé si zatím berou jen rozinky. Z Majora Zemana si vezmou pár dílů, vytěsní vše komunistické.
A proč třeba nenavazujeme na panelová sídliště? Snažíme se je vytěsnit a stěhovat se pryč.
Je to svět socialistického realismu. Vezměte si chatové osady. Stačilo by je vzít a udělat z nich urbánní kvalitu. Pár dobrých příkladů jsem viděl v Americe nebo ve Švédsku. Když přilétávám do Prahy, tak pozoruju, jak se rozšiřují koberce pofidérních rodinných domečků. Je v tom velká touha po atypičnosti, přehnané individualitě.
Co si představujete pod spojením přehnaná individualita?
Je to asi pořád reakce na to, nenechat si nikým nic říkat a nařizovat. Švýcaři město vnímají jako kolektivní dílo, ulice jako prostor, kde se potkávají. Zase se vracejí zpátky z nákupních středisek a snaží se oživit veřejný prostor. Česká nákupní centra mají zatím stále obrovský tah. Je to neuvěřitelná individuální orientace bez jakékoliv zodpovědnosti. Zatímco žít v ulici, nakupovat tam, to Čechům příliš připomíná pouliční výbory a stísněnost.
Jste známý svým kritickým postojem k české architektuře. Je něco, co vás v poslední době potěšilo?
Snažím se poctivě sledovat aktivity Josefa Pleskota, všechny jeho práce jsou zajímavé. Jsem trochu skeptický k napodobování švýcarské architektury. To jsou ty dřevěné obložené domy, dost se to rozmáhá. Chybí v tom rozumné švýcarské uvažování. Rezervovaný jsem i vůči hi-tech komplikované umělohmotné architektuře nebo českému minimalismu. Nejsilnější tendence jsou vidět v domech v okolí velkých měst. Co domeček, to jiný styl, žádný dialog, hlavně ať je to jiné než u souseda. Nevím, jestli už není čas říct: Přestaňte, zklidněte se.
Slovo architekt se u nás v běžném slovníku začne vždy objevovat hlavně v souvislosti s nějakou kauzou, například Národní knihovna a návrh Jana Kaplického. Jak jste tuto záležitost vnímal vy?
Já jsem viděl trošku za závěsy. Proto jsem čtyřem švýcarským kancelářím doporučil, aby se na soutěži nepodílely. Nechci to dál rozvíjet. Co se týče soutěže, tak je správné, jak to dopadlo, a současně si myslím, že to bylo neštěstí z hlediska architektury. Není podstatné, že jsem nebyl přesvědčený o kvalitě té architektury.
V Českých Budějovicích je stále ve hře stavba Koncertního a kongresového centra A. Dvořáka, takzvaného Rejnoka, podle návrhu Kaplického. Myslíte, že k němu dojde?
Řeknu příklad. Po smrti Le Corbusiera postavila v Curychu Heidi Weber pavilon podle jeho návrhu. Je to hezké, ale není to Corbusier. Bojím se, že by stavba v Budějovicích mohla být pro Kaplického medvědí službou.
Čeští architekti často nadávají na úředníky, památkáře, politiky. Stejné instituce a pravidla jsou i ve Švýcarsku. Jak to, že to tam nedrhne? Je to naší neúctou k zákonům?
Ve Švýcarsku je stavění velmi regulované. Já mám více či méně na každou věc, kterou dělám, přesný regulativ. Švýcaři jsou všichni v klidu, architekti i úřady, protože vědí, že vše běží přesně podle zákona. Nedůvěra, kterou v Čechách všude cítím, a možnost si to usnadnit ve Švýcarsku není. Nikdo se tam nic nepokusí ani malinko obejít. V Česku regulace jsou, ale máte možnost je obcházet. Zvláštní je tu ten, kdo to nedělá.
Vraťme se k vašim začátkům. Co rozhodlo, že jste se vydal na studia architektury?
Z Československa jsem odešel v patnácti letech s dlouhými vlasy. Byl jsem hipík, který hrál tři akordy na kytaru na Karlově mostě. V té době mě architektura nezajímala. V rodině to nemáme.
Váš otec, ekonom Ota Šik, byl přece zdatný malíř a po roce 1990 měl i několik výstav.
Nějaké výtvarno asi ve mně bylo. Přiznám se však, že vážný zájem o architekturu u mě propukl až v polovině studií. Je to životní náhoda. Aldo Rossi nás autoritativně naučil vnímat architekturu.
V letech 1990 až 1992 jste vyučoval na pražské ČVUT a ovlivnil celou generaci architektů. Proč jste tu působil tak krátkou dobu?
Pánbůh mi to naplánoval jinak. Rozjela se mi vlastní kancelář v Curychu, v lednu 1990 jsem vyhrál tři architektonické soutěže. Nebyl jsem připravený, neměl jsem to vnitřně načasované. Za tři čtyři roky se realizace dostaly do stavební fáze. Tím skončilo i moje profesionální angažmá v Čechách.
Sledujete aktivity svých žáků? Jste s nimi v kontaktu?
Davida Krause a Michala Kuzemenského vidím aspoň jednou ročně. Zbytek už ne. I věkově už jsme ztratili kontakt. Už nejsem ten mladý asistent, který byl s žáky od rána do večera.
V Česku máte jedinou stavbu, dům v Třeboni.
A to by se dalo spíš zredukovat takto: tchán postavil krásnej domeček a já jsem ho přistavěl, rozšířil. Navíc jsem to udělal se svým strejdou. Je to spíš taková hezká hračka.
Myslíte, že tu ještě něco uděláte?
Nejde tancovat na dvou svatbách. Pár nabídek jsem odmítl. I od jednoho bohatého podnikatele. Mám z nich trošku strach. Ale nikdy neříkej nikdy.
Architekt Miroslav Šik
Narodil se 7. března 1953 v rodině reformního ekonoma Oty Šika. V roce
1968 emigroval s rodiči do Švýcarska, kde žije a pracuje dodnes.
Vystudoval architekturu na ETH (Spolková vysoká technická škola) v
Curychu u Alda Rossiho a Maria Campy.
V letech 1990 až 1992 učil na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Jeho žáci založili skupinu Nová česká práce a k Šikovi se hlásí dodnes.
V současné době působí jako profesor architektury na ETH v Curychu. V roce 1988 založil vlastní architektonické studio, které má za sebou spoustu staveb a projektů: katolické farní centrum St. Antonius v Eggu, speciální pedagogickou školu s celodenní péčí v Curychu, obytné domy ve Winterhuru, Haldensteinu či Zugu.
V letech 1990 až 1992 učil na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Jeho žáci založili skupinu Nová česká práce a k Šikovi se hlásí dodnes.
V současné době působí jako profesor architektury na ETH v Curychu. V roce 1988 založil vlastní architektonické studio, které má za sebou spoustu staveb a projektů: katolické farní centrum St. Antonius v Eggu, speciální pedagogickou školu s celodenní péčí v Curychu, obytné domy ve Winterhuru, Haldensteinu či Zugu.
Autor: Petr Kubát
Žádné komentáře:
Okomentovat