Článek převzatý z časopisu ASB - 05/2015
Občanské sdružení CBArchitektura se dlouhodobě věnuje propagaci architektury z veřejných rozpočtů. Protože jeho členové jsou z Českých Budějovic, sledují především místní situaci a často ji srovnávají se sousedním Rakouskem. Proč tomu tak je, nám v rozhovoru vysvětlil architekt Miroslav Vodák.
Jak je na tom současná jihočeská architektura v porovnáni s tou hornorakouskou a můžeme ji vlastně porovnávat?
Pokud chceme mluvit o konkurenceschopnosti České republiky, tak k tomu kromě českých výrobků a služeb samozřejmě patří i architektura, protože vytváří životní prostor, kde se odehrává většina našeho života. Srovnání s Rakouskem je zajímavé tím, že jde o zemi s podobným urbanismem i krajinou, ale s vyspělejší ekonomikou a stavební kulturou, ke které snad v dohledné době také směřujeme. Některé naše stavby jsou už dnes plně srovnatelné, ale ten rozdíl je vidět na stovkách průměrných zakázek. Stavební náklady na realizaci jsou přitom v Rakousku vyšší zhruba jenom o čtvrtinu a vznikají především v souvislosti s důrazem na technologie a veřejný prostor.
Architektonické soutěže jsou vaším velkým tématem. Proč tomu tak je?
Protože architektonická soutěž je v současném systému zadávání veřejných zakázek jeden z mála způsobů, jak si investor může vybrat konkrétní řešení stavby. Může totiž porovnávat jednotlivé projekty z hlediska architektury a konstrukce, velikosti investice nebo ceny provozu, a také veřejně diskutovat širší urbanistické vztahy, což vám výběrové řízení o nejnižší cenu projektu neumožňuje. Pro tyto výhody se soutěže běžně používají už řadu let a to bez ohledu na politický systém. V Budějovicích se například v roce 1959 na nové Jihočeské divadlo odevzdalo 48 projektů. Dnes bychom je tedy měli brát jako samozřejmý standard, což deklaruje i letos schválená Politika architektury a stavební kultury ČR, dokument podepsaný vládou.
Jaké jsou tedy výsledky architektonických soutěží v Českých Budějovicích?
Od revoluce zde proběhla řada soutěží, mimojiné na v současnosti stále platný a poměrně nadčasový územní plán. Z těch dalších vzniklo za dvacet pět let od revoluce pouze pět realizací. Dlouhý most (architekt Roman Koucký), dostavba historické radnice (architekti Jiran/Kohout), dům s pečovatelskou službou Staroměstská (architekti Máslo, Bouřil), komunitní centrum Máj (studio SLLA) a park 4Dvory (architekt Petr Velička). Všechny tyto stavby stále patří k tomu nejlepšímu ze současné architektury města a nic jiného jejich úrovně nedosahuje. Získaly také řadu odborných ocenění, včetně Grand Prix.
Známou kauzou byla soutěž na Centrum halových sportů. Jak nakonec dopadla?
V soutěži bylo 51 návrhů a všechny, které postoupily do druhého kola, měly vysoce prefesionální úroveň. Soutěž však byla nakonec zrušena ze strany UOHS, protože soutěžící porušili závaznou podmínku předpokládané ceny stavby, která byla v zadání ze strany města výrazně podhodnocená. Dá se to vnímat jako neúspěch, na druhou stranu právě nezávislé srovnání konkrétních cenových nákladů reálně ukázalo tento problém. Pokud by město postupovalo obvyklým způsobem, pravděpodobně by tuto skutečnost zjistilo v lepším případě až v tendrové dokumentaci, v tom horším při realizaci. Podobně tomu bylo například u hokejového stadionu, kde šlo o stovky milionů korun.
Na jaké zakázky soutěž naopak neproběhla?
Největší promarněná příležitost je dostavba univerzity, kde v současnosti stojí několik nových fakult za zhruba jednu miliardu korun. Celková koncepce univerzitního kampusu je však taková, že se urbanisticky vpodstatě uzavírá sám do sebe a sociální a ekonomické vazby k městu tak nefungují. Právě architektonická soutěž by měla diskutovat i tyto širší vztahy. Podobným příkladem je i krajská nemocnice nebo nejnověji jihočeské letiště. Takové projekty patřily za první republiky i za komunismuk výkladním skříním stavební kultury. Je proto překvapující, že v dnešní demokratické společnosti jsou často brány jako čistě technický, normový a bezpečnostní problém, bez jakékoliv veřejné diskuse o významu architektury pro rozvoj státu a společnosti.
Vypadá to tedy, že soutěže organizuje především město?
Počet soutěží na krajské a státní zakázky se v Jižních Čechách limitně blíží nule. Města jsou vpostatě jediní veřejní zadavatelé, kteří architektonické soutěže vypisují. Hodně to však záleží na místních politicích a jsou zde velké rozdíly. Dá se říci, že uspořádání soutěže nezávisí na velikosti obce nebo rozpočtu, ale na ochotě radních hledat nejlepší řešení, chtít kvalitní architekturu a veřejně o ní diskutovat. A to znamená nemluvit jenom o ceně, ale spíše o hodnotě stavby, což jsou dvě rozdílné věci. Jako pozitivní příklady lze zmínít Písek, Tábor, Vodňany, ale i menší Kardašovu Řečici nebo Planou nad Lužnicí.
Jak dopadá srovnání s Horním Rakouskem?
Obecně se dá vysledovat, že počet soutěží je několikanásobně vyšší, jejich organizace je jednodušší a celý proces se méně zpochybňuje, protože jsou za ním viditelné výsledky. Například prestižní ceny za architekturu pravidelně vyhrávají právě projekty ze soutěží, což jsou velmi často školy a univerzity nebo jiné kulturní, sportovní a sociální stavby. Občan je pak denně v kontaktu se špičkovou současnou architekturou, což ho nějakým způsobem ovlivňuje. Jsou zde také rozšířené soukromé developerské soutěže a někdy jde dokonce o spolupráci na soukromých a veřejných investicích. Není to tak, že by si všichni realizovali svůj záměr, ale na základě dlouhodobé strategie systematicky investují do velmi dobře zdůvodněných projektů, které kvalitní architekturu berou jako nástroj k dosažení dalšího cíle, například v oblasti ekonomiky, ekologie nebo turismu.
Uvedete nějaký konkrétní příklad?
Linec se za posledních dvacet let proměnil z ocelového industriálního města v moderní kulturní a obchodní metropoli a to mimojiné na základě kandidatury na evropské hlavní město kultury. Řada nových staveb vyžadovala splupráci magistrátu, spolkové země, rakouského státu i soukromých investorů. Výsledkem je například nový Musiktheater, na který samozřejmě proběhla mezinárodní soutěž, do které přišlo více jak 200 návrhů. Podobné to bylo s galerií Lentos, centrem ARS Electronica nebo dostavbou hradu Schlossberg. Takové projekty výrazně mění architektonickou podobu i mentální obraz města a právě veřejná soutěž a diskuse je legitimizuje a usnadňuje samotnou realizaci.
Máte přehled jak jsou na tom ostatní česká města?
Řekl bych, že počet soutěží pomalu roste a s kvantitou roste i kvalita těch nejlépe vypsaných. Začínají se objevovat profesionálně připravené soutěže na klíč, kde se o celou administrativu místo nezkušených úředníků postarají specializované architektonické nebo právnické kanceláře. Příkladem může být například soutěž na komunitní centrum Hloubětín nebo nové školy v Psárech a Chýni. To jsou poměrně významé investice pro relativně malé obce, které se jednoduše rozhodly hledat ideální řešení touto cestou. Zaplatí sice více za přípravu, ale tomu odpovídají i lepší výsledky. Nejde tedy o něco, co by si nemohlo dovolit jakékoliv jiné české město.
Jak je na tom současná jihočeská architektura v porovnáni s tou hornorakouskou a můžeme ji vlastně porovnávat?
Pokud chceme mluvit o konkurenceschopnosti České republiky, tak k tomu kromě českých výrobků a služeb samozřejmě patří i architektura, protože vytváří životní prostor, kde se odehrává většina našeho života. Srovnání s Rakouskem je zajímavé tím, že jde o zemi s podobným urbanismem i krajinou, ale s vyspělejší ekonomikou a stavební kulturou, ke které snad v dohledné době také směřujeme. Některé naše stavby jsou už dnes plně srovnatelné, ale ten rozdíl je vidět na stovkách průměrných zakázek. Stavební náklady na realizaci jsou přitom v Rakousku vyšší zhruba jenom o čtvrtinu a vznikají především v souvislosti s důrazem na technologie a veřejný prostor.
Architektonické soutěže jsou vaším velkým tématem. Proč tomu tak je?
Protože architektonická soutěž je v současném systému zadávání veřejných zakázek jeden z mála způsobů, jak si investor může vybrat konkrétní řešení stavby. Může totiž porovnávat jednotlivé projekty z hlediska architektury a konstrukce, velikosti investice nebo ceny provozu, a také veřejně diskutovat širší urbanistické vztahy, což vám výběrové řízení o nejnižší cenu projektu neumožňuje. Pro tyto výhody se soutěže běžně používají už řadu let a to bez ohledu na politický systém. V Budějovicích se například v roce 1959 na nové Jihočeské divadlo odevzdalo 48 projektů. Dnes bychom je tedy měli brát jako samozřejmý standard, což deklaruje i letos schválená Politika architektury a stavební kultury ČR, dokument podepsaný vládou.
Jaké jsou tedy výsledky architektonických soutěží v Českých Budějovicích?
Od revoluce zde proběhla řada soutěží, mimojiné na v současnosti stále platný a poměrně nadčasový územní plán. Z těch dalších vzniklo za dvacet pět let od revoluce pouze pět realizací. Dlouhý most (architekt Roman Koucký), dostavba historické radnice (architekti Jiran/Kohout), dům s pečovatelskou službou Staroměstská (architekti Máslo, Bouřil), komunitní centrum Máj (studio SLLA) a park 4Dvory (architekt Petr Velička). Všechny tyto stavby stále patří k tomu nejlepšímu ze současné architektury města a nic jiného jejich úrovně nedosahuje. Získaly také řadu odborných ocenění, včetně Grand Prix.
Známou kauzou byla soutěž na Centrum halových sportů. Jak nakonec dopadla?
V soutěži bylo 51 návrhů a všechny, které postoupily do druhého kola, měly vysoce prefesionální úroveň. Soutěž však byla nakonec zrušena ze strany UOHS, protože soutěžící porušili závaznou podmínku předpokládané ceny stavby, která byla v zadání ze strany města výrazně podhodnocená. Dá se to vnímat jako neúspěch, na druhou stranu právě nezávislé srovnání konkrétních cenových nákladů reálně ukázalo tento problém. Pokud by město postupovalo obvyklým způsobem, pravděpodobně by tuto skutečnost zjistilo v lepším případě až v tendrové dokumentaci, v tom horším při realizaci. Podobně tomu bylo například u hokejového stadionu, kde šlo o stovky milionů korun.
Na jaké zakázky soutěž naopak neproběhla?
Největší promarněná příležitost je dostavba univerzity, kde v současnosti stojí několik nových fakult za zhruba jednu miliardu korun. Celková koncepce univerzitního kampusu je však taková, že se urbanisticky vpodstatě uzavírá sám do sebe a sociální a ekonomické vazby k městu tak nefungují. Právě architektonická soutěž by měla diskutovat i tyto širší vztahy. Podobným příkladem je i krajská nemocnice nebo nejnověji jihočeské letiště. Takové projekty patřily za první republiky i za komunismuk výkladním skříním stavební kultury. Je proto překvapující, že v dnešní demokratické společnosti jsou často brány jako čistě technický, normový a bezpečnostní problém, bez jakékoliv veřejné diskuse o významu architektury pro rozvoj státu a společnosti.
Vypadá to tedy, že soutěže organizuje především město?
Počet soutěží na krajské a státní zakázky se v Jižních Čechách limitně blíží nule. Města jsou vpostatě jediní veřejní zadavatelé, kteří architektonické soutěže vypisují. Hodně to však záleží na místních politicích a jsou zde velké rozdíly. Dá se říci, že uspořádání soutěže nezávisí na velikosti obce nebo rozpočtu, ale na ochotě radních hledat nejlepší řešení, chtít kvalitní architekturu a veřejně o ní diskutovat. A to znamená nemluvit jenom o ceně, ale spíše o hodnotě stavby, což jsou dvě rozdílné věci. Jako pozitivní příklady lze zmínít Písek, Tábor, Vodňany, ale i menší Kardašovu Řečici nebo Planou nad Lužnicí.
Jak dopadá srovnání s Horním Rakouskem?
Obecně se dá vysledovat, že počet soutěží je několikanásobně vyšší, jejich organizace je jednodušší a celý proces se méně zpochybňuje, protože jsou za ním viditelné výsledky. Například prestižní ceny za architekturu pravidelně vyhrávají právě projekty ze soutěží, což jsou velmi často školy a univerzity nebo jiné kulturní, sportovní a sociální stavby. Občan je pak denně v kontaktu se špičkovou současnou architekturou, což ho nějakým způsobem ovlivňuje. Jsou zde také rozšířené soukromé developerské soutěže a někdy jde dokonce o spolupráci na soukromých a veřejných investicích. Není to tak, že by si všichni realizovali svůj záměr, ale na základě dlouhodobé strategie systematicky investují do velmi dobře zdůvodněných projektů, které kvalitní architekturu berou jako nástroj k dosažení dalšího cíle, například v oblasti ekonomiky, ekologie nebo turismu.
Uvedete nějaký konkrétní příklad?
Linec se za posledních dvacet let proměnil z ocelového industriálního města v moderní kulturní a obchodní metropoli a to mimojiné na základě kandidatury na evropské hlavní město kultury. Řada nových staveb vyžadovala splupráci magistrátu, spolkové země, rakouského státu i soukromých investorů. Výsledkem je například nový Musiktheater, na který samozřejmě proběhla mezinárodní soutěž, do které přišlo více jak 200 návrhů. Podobné to bylo s galerií Lentos, centrem ARS Electronica nebo dostavbou hradu Schlossberg. Takové projekty výrazně mění architektonickou podobu i mentální obraz města a právě veřejná soutěž a diskuse je legitimizuje a usnadňuje samotnou realizaci.
Máte přehled jak jsou na tom ostatní česká města?
Řekl bych, že počet soutěží pomalu roste a s kvantitou roste i kvalita těch nejlépe vypsaných. Začínají se objevovat profesionálně připravené soutěže na klíč, kde se o celou administrativu místo nezkušených úředníků postarají specializované architektonické nebo právnické kanceláře. Příkladem může být například soutěž na komunitní centrum Hloubětín nebo nové školy v Psárech a Chýni. To jsou poměrně významé investice pro relativně malé obce, které se jednoduše rozhodly hledat ideální řešení touto cestou. Zaplatí sice více za přípravu, ale tomu odpovídají i lepší výsledky. Nejde tedy o něco, co by si nemohlo dovolit jakékoliv jiné české město.
Žádné komentáře:
Okomentovat