Jiné důležité otázky

Tři odkazy na téma aktuální diskuse o současné architektuře a stavbě města. 

Adam Gebrian / Echo24 / 1.1. 2015

‚Vzniklo u nás v posledních dvaceti pěti letech v architektuře něco skutečně výjimečného, něco co snese světové srovnání, tedy kromě Tančícího domu?‘ S touto novinářskou otázkou jsem se v poslední době setkal už několikrát, a nikdy nevím, jak na ni mám odpovědět.


Za důležitější považuji, že otázka hledající něco výjimečného, jedinečného, skvělého, rekordního, turisticky atraktivního, neopakovatelného, je v české architektuře podle mého mínění vlastně nesmyslná a zbytečná. Respektive přesněji, mnohem méně důležitá než jiné otázky, které znějí takto: Jak vypadá vaše náměstí? Jak povrchy ulic, po kterých chodíte každý den? Jak vypadá dům, ve kterém žijete? Pokud je to bytový dům, jak vypadají jeho společné prostory – chodby, schodiště? Jak vypadá váš dvorek? Kde skladujete odpad? Pokud bydlíte v rodinném domě: jak vypadá ulice mezi domy? Jak vypadá váš plot a plot vašich sousedů? Znáte se? Jak vypadá obchod, kam chodíte nakupovat? Jak pošta? Jak místo, kam chodíte do práce? Jak zastávka, kde čekáte na autobus? Jak vlakové a autobusové nádraží ve vašem městě? Jak mateřská a základní škola, do které chodí vaše děti? Jak jejich tělocvična a jídelna? Jak jsou upraveny a vybaveny parky, kam chodíte na procházky? Je možné některé z těchto prostorů nějakým způsobem upravit, zlepšit jejich fungování, zefektivnit, zpříjemnit? 

(...)

Táňa Zabloudilová  / Radio Wave / 3.2. 2015

Architekt Martin Kloda nedávno v přednášce Město po konci moderny v Galerii Jaroslava Fragnera zdůraznil, že odklon od funkcionalistického přístupu k městu, které neuvažuje nad ulicemi a celými částmi města, ale soustředí se na jednotlivé prvky, na které jsou moderní sídliště rozbitá, není možný bez intenzivní veřejné debaty. „Sice se o městském prostoru začíná mluvit, ale není to vnímané jako důležité téma, přitom architektura je celý náš prostor, naše umělé prostředí, které si člověk vytvořil. Přestali jsme si ho vážit, vnímáme ho jako samozřejmé, a tak ho necháváme jakémusi samovývoji,“ řekl Kloda s poukazem na to, že odborná veřejnost si je potřeby opustit principy moderny vědomá několik desítek let, v Česku však témata spojená s rozvojem měst diskutují jen architekti mezi sebou.

V poslední době se o některých z nich mluvilo v souvislosti s chystaným Metropolitním plánem nebo momentálně pozastavenými pražskými stavebními předpisy – oba dokumenty se nutnost uvažovat o městu jako o provázaném celku snaží zdůrazňovat. Přesto se ale městský design stále chápe jako téma z víkendové přílohy. Nic proti textům o prvorepublikových vilách, fanoušci je snad ocení. Architektura ale ve městě není jen na ozdobu, je třeba ji vytáhnout z místa mezi recenzemi knih a divadelních představení a zacházet s ní jako s agendou, která ovlivňuje každodenní život všech lidí. Jedině tak máme šanci ovlivnit, jak budou naše domy, ulice a města vypadat.    

(...)

Martin Joseph Barry / Denik / 1.2.2015

Každá debata v demokracii je určitě prospěšná, i když stavební předpisy nejsou příliš kontroverzní věc, obzvlášť pak ne ty, které jsou v Praze navrhovány. Je to přelomová regulace pro Prahu, ale ve světovém kontextu ne. 
V mnoha zemích jsem pracoval na projektech v hodnotě stovek milionů dolarů a vždy podle nějakých stavebních předpisů. Je pro mě trochu překvapivé vidět vyhrocenou debatu okolo něčeho, co je jinde zcela standardní.

Praktické důsledky můžeme vidět už nyní. Politika rozvoje v Praze je chabá. Ve stávajících pravidlech existuje mnoho šedých zón a výjimek, je tu velice široký prostor pro vyjednávání mezi developery a městem. Když přitom mluvím s architekty i developery, obvykle chtějí jasná pravidla pro všechny s minimem výjimek. Vyjednávání totiž stojí peníze, z nichž většinu spolkne korupce. Taková situace navíc vede k velmi nerovnoměrnému a nekontinuálnímu rozvoji. Developerské projekty, často nepříliš kvalitní, vznikají daleko od centra bez dobrého napojení na veřejnou dopravu. Město se tak rozlézá do šířky, jako to bylo obvyklé v 60. letech. Jenže teď jsme v roce 2015 a zbytek světa začne Prahu přehlížet, pokud nebude mít udržitelný model rozvoje. Což je přesně to, co se stavební předpisy pokoušejí zavést.

Když mluvím o rozvoji města, mám obvykle na mysli jeho konkurenceschopnost. 
Z tohoto hlediska je Praha někde uprostřed, v obsáhlé studii rozvoje světových měst v roce 2012 skončila asi na 
65. místě. Většina blízkých velkoměst ve střední Evropě je ale před Prahou. Právě stavební předpisy v tom hrají velkou roli. Čím déle budou pravidla u ledu kvůli zuřící právní bitvě, tím více budou investoři na Prahu pohlížet jako na neatraktivní město. Skoro to vypadá, jako by politikům bylo jedno, zda se 
v Praze bude investovat, nebo ne. Konkurence je celosvětová, a pokud nevytvoříte udržitelný model rozvoje, nebudete mít město, kam by se lidé chtěli stěhovat nebo kde by chtěli zůstávat.

(...)