Budova radnice nestála vždy v jihozápadním rohu náměstí, jak je tomu dnes. První radnice se nacházela v domě naproti, tedy na rohu Radniční a Biskupské ulice, na místě, kde byl na počátku 20. století postaven palác pojišťovny Fénix. Na tomto místě je stará radnice zmiňována roku 1390. Brzy však radnice přestala vyhovovat, a tak byly za sídlo rady města zvoleny dva domy na rohu náměstí a Radniční ulice. Tento nárožní dvojdům (stál totiž na ploše dvou lokačních parcel) získala městská rada pro své potřeby někdy mezi lety 1418 a 1433, tedy poté co zemřel jeho bývalý majitel, bohatý měšťan Andreas Knoll, který byl v letech 1405-1418 čtyřikrát členem městské rady. V roce 1494 pak město odkoupilo od vdovy po jeho bývalém majiteli, Wenzelovi Terczebuchovi, vedlejší dvojdům. Oba dvojdomy však zůstaly ještě dlouhou dobu odděleny, propojeny byly až v roce 1531, kdy se ve městě konal zemský sněm. Kvůli příjezdu královského páru do města byl totiž v prvním patře vytvořen prolomením sousedících zdí obou domů nový pokoj, kde byla ubytována královna Anna Jagellonská. Během úprav byla v tomto roce vystavěna v terczebuchovském domě vážnice, v roce 1548 pak bylo přistavěno boční křídlo do Radniční ulice.
V březnu roku 1555 byla pak zahájena přestavba zchátralé nárožní budovy, která náměstí obohatila o mohutnou nárožní věž s hodinami a dodala budově novou fasádu. V interiéru byly opraveny a zpevněny konstrukce kleneb a zdí, jinak však zůstala zachována středověká dispozice stavby. Stavba trvala až do roku 1558, kdy byla v polovině listopadu staviteli, kterým byl Hans Spatz, vyplacena poslední splátka ze smluvené odměny. Dům měl dva stupňovité štíty, které byly o několik let později, společně s nově vystavěným bočním křídlem, opatřeny sgrafitovou výzdobou. Na uliční i dvorní fasádě bočního křídla dodnes zůstala zachována sgrafitová výzdoba, vyznačující se především tzv. mořskými vlnami, mezi které jsou vloženy schematizované květy a lístky. Dalšími úpravami prošla budova po požáru v roce 1641 a po ukončení třicetileté války, tedy v druhé polovině 17.století. V roce 1677 byly upraveny vnitřní prostory, tehdy vznikly nové klenby v průjezdu a přízemní místnosti terzcebuchovského domu.
V první třetině 18. století byl stav radniční budovy po více než stoletém užívání takový, že se městská rada rozhodla uskutečnit její rozsáhlou opravu s tím, že oba domy budou spojeny do jediného celku s jednotnou fasádou. Krátkou zmínku z poloviny ledna roku 1727 o zamýšlené obnově radnice lze nalézt v knize zápisů z jednání městské rady z let 1724 - 1728. Zápis ze 13. dubna 1727 oznamuje konečné rozhodnutí o rekonstrukci a zároveň jejím zamýšleném autorovi, kterým měl být schwarzenberský polír Pavel Kolečný z Třeboně. Ten byl jako vhodný stavitel zvolen pravděpodobně proto, že v letech 1721 - 1727 úspěšně provedl stavbu Samsonovy kašny ve středu náměstí. Jeho návrh se však radě nelíbil, a tak se ze zápisu ze 14. června 1727 dozvídáme, že člen městské rady, zodpovědný za obnovení radnice, pan Jan Jiří Daublebský ze Sternecku, “přinesl sebou abris od kníž. Schwarzenberského Baumeistra p. Martinellyho pro renovaci zdejšího Rathausu”. Jak je zřejmé, městská rada se raději rozhodla pro nejbližšího stavitele, který byl schopen postavit reprezentativní moderní budovu.
Anton Erhard Martinelli, vídeňský stavitel a především dlouholetý spolupracovník Johanna Bernarda Fischera z Erlachu i jeho syna, se po Pavlu Ignáci Bayerovi stal v roce 1722 stavitelem na českých pozemcích knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu. V době přípravy přestavby radnice měl Martinelli za sebou práce na zámcích v Protivíně a v Třeboni a také drobné úpravy na loveckém zámečku Ohrada pod zámkem Hluboká, jehož přestavba byla rovněž v pokročilé fázi příprav. Město mělo navíc dobré styky se samotným knížetem, dokazuje to jeho účast na slavnosti, uspořádané při zahájení provozu nové radnice. Martinelli tak byl radním zřejmě dobře znám, doporučit ho mohl za sebe též jeho polír, Kolečný z Třeboně, který sám na zakázku nestačil. I přesto, že 11. července 1727 bylo rozhodnuto, že s obnovou radnice se začne snesením střechy a 14. července 1727 je již zaznamenána platba zedníkům, kteří snesení provedli, plán pro přestavbu zjevně nebyl definitivní.Diskuse, které přestavbu provázely, dokumentuje zápis ze 6.srpna 1727, kdy se radní rozmýšleli, zda má být nad střední okno postavena jedna “altána”, nebo zda mají být nad vchody postaveny altány dvě. Dne 15. října 1727 sdělil Daublebský městské radě, že Martinelli pobývá na knížecích panstvích a že sice má hotový návrh na přestavbu, ale že se do Budějovic nedostaví. Vedle tohoto sdělení je zaznamenána připomínka Kolečného, že Martinelli by měl dostat za návrh 24 zlatých. Nejspíše tedy až v říjnu 1727 bylo jasné, jaká bude definitivní podoba radnice.
Práce však probíhaly již od července 1727, kdy byla ubourávána hlavní část budovy, věž však zůstala ještě dlouho stát, jak dokazuje platba měditepci Andreasu Greillingerovi za snesení staré mědi ze staré radniční věže ze dne 30. července 1729. Průběh prací narušil na počátku dubna 1728 požár a v souvislosti s touto událostí je Pavel Kolečný označován v knize zápisů jako “director zdejšího Rathauského stavění”. Hrubá stavba byla zastřešována v srpnu 1729, kdy se setkáváme s platbami klempířům a také měditepci Greillingerovi, který tehdy zhotovil dračí hlavy jako chrliče na konci okapů, okapy však byly nainstalovány až v říjnu 1729, dračí hlavy připevněny pak v květnu 1730. Zajímavé je, že na stavbě se vedle budějovických truhlářů podíleli také truhláři z Hluboké, a to poměrně dlouho, od března 1729 až do srpna 1730.
V rejstříku výdajů jsou též většinou uvedena jména umělců, kteří prováděli výzdobu. Sochy čtyř kardinálních ctností na attice a dekorativní vázy na rozích štítu vytvořil Josef Dietrich, autor sochařské výzdoby Samsonovy kašny. Jeho jméno sice v rejstříku uvedeno není, ale tehdy nebyl v Budějovicích jiný sochař a pokud je v rejstříku uvedeno “Bildhauer”, je velmi pravděpodobné, že se jedná právě o Dietricha. Jako štukatér je uveden Bernard Tham z Pasova, jako autor výmalby slepých oken Johann Bonanella, který vedle toho prováděl také spíše natěračské práce. Dalším malířem byl Leopold Aichinger, nejvýznamnějším malířem byl Johann Adam Schöpf, který vytvořil v soudní síni fresku s výjevem Šalamounova soudu. Schöpf pocházel z Bavorska a v roce 1728 vytvořil freskovou výzdobu v kostele Narození Páně v pražské Loretě, v roce 1729 vymaloval strop kupole kaple Úzkostí Páně za kostelem sv. Mikuláše v Č. Budějovicích a na základě této jeho práce byl zvolen městskou radou i pro výmalbu radniční síně. Pražský malíř byl zvolen také proto, že v tehdejším městě nebyl žádný malíř, který by byl takové práce schopen.
Radnice byla slavnostně otevřena ve velice hrubém stavu, 26.srpna 1730 (na rok 1730 odkazuje chronogram v nápisu v kartuši na fasádě). Z rejstříku výdajů je přesto naprosto zřejmé, že práce pokračovaly až do konce roku 1730, platí to především pro práce v interiéru (např. zámečníci dostali poslední mzdu v lednu 1731). Celkové náklady na obnovení radnice dosáhly 16 774 zlatých 33 krejcarů. Podobu z roku 1730 si radnice zvnějšku zachovala dodnes, v interiérech byly sice provedeny mnohé zásahy, avšak hlavní prostory zůstaly zachovány. Z roku 1813 pochází projekt na úpravu prostor v bočním křídle, kde byly v 2.patře vybudovány nové kanceláře. Výrazným novým prvkem ve dvorní části budovy se zřejmě tehdy stala pavlač připojená k fasádě bočního křídla. Nejspíše ve dvacátých letech 20. století byly vytvořeny nové prostory ve 2. patře hlavní budovy, kde byla okna mezipatra dosud slepá. S touto úpravou též souvisí vystavění nové střechy, místo původních pěti sedlových střech je dnes hlavní budova radnice kryta střechou rovnou (chrliče se tak definitivně staly pouhou ozdobou). Při poslední velké přestavbě interiéru v letech 1993 - 1997 byl probourán strop mezi 1.a 2. patrem hlavní budovy, čímž vznikl úplně nový prostor v předsíni hlavních sálů. V letech 1999 až 2001 proběhla přístavba nových administrativních budov na dvoře radnice / viz odkaz
V březnu roku 1555 byla pak zahájena přestavba zchátralé nárožní budovy, která náměstí obohatila o mohutnou nárožní věž s hodinami a dodala budově novou fasádu. V interiéru byly opraveny a zpevněny konstrukce kleneb a zdí, jinak však zůstala zachována středověká dispozice stavby. Stavba trvala až do roku 1558, kdy byla v polovině listopadu staviteli, kterým byl Hans Spatz, vyplacena poslední splátka ze smluvené odměny. Dům měl dva stupňovité štíty, které byly o několik let později, společně s nově vystavěným bočním křídlem, opatřeny sgrafitovou výzdobou. Na uliční i dvorní fasádě bočního křídla dodnes zůstala zachována sgrafitová výzdoba, vyznačující se především tzv. mořskými vlnami, mezi které jsou vloženy schematizované květy a lístky. Dalšími úpravami prošla budova po požáru v roce 1641 a po ukončení třicetileté války, tedy v druhé polovině 17.století. V roce 1677 byly upraveny vnitřní prostory, tehdy vznikly nové klenby v průjezdu a přízemní místnosti terzcebuchovského domu.
V první třetině 18. století byl stav radniční budovy po více než stoletém užívání takový, že se městská rada rozhodla uskutečnit její rozsáhlou opravu s tím, že oba domy budou spojeny do jediného celku s jednotnou fasádou. Krátkou zmínku z poloviny ledna roku 1727 o zamýšlené obnově radnice lze nalézt v knize zápisů z jednání městské rady z let 1724 - 1728. Zápis ze 13. dubna 1727 oznamuje konečné rozhodnutí o rekonstrukci a zároveň jejím zamýšleném autorovi, kterým měl být schwarzenberský polír Pavel Kolečný z Třeboně. Ten byl jako vhodný stavitel zvolen pravděpodobně proto, že v letech 1721 - 1727 úspěšně provedl stavbu Samsonovy kašny ve středu náměstí. Jeho návrh se však radě nelíbil, a tak se ze zápisu ze 14. června 1727 dozvídáme, že člen městské rady, zodpovědný za obnovení radnice, pan Jan Jiří Daublebský ze Sternecku, “přinesl sebou abris od kníž. Schwarzenberského Baumeistra p. Martinellyho pro renovaci zdejšího Rathausu”. Jak je zřejmé, městská rada se raději rozhodla pro nejbližšího stavitele, který byl schopen postavit reprezentativní moderní budovu.
Anton Erhard Martinelli, vídeňský stavitel a především dlouholetý spolupracovník Johanna Bernarda Fischera z Erlachu i jeho syna, se po Pavlu Ignáci Bayerovi stal v roce 1722 stavitelem na českých pozemcích knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu. V době přípravy přestavby radnice měl Martinelli za sebou práce na zámcích v Protivíně a v Třeboni a také drobné úpravy na loveckém zámečku Ohrada pod zámkem Hluboká, jehož přestavba byla rovněž v pokročilé fázi příprav. Město mělo navíc dobré styky se samotným knížetem, dokazuje to jeho účast na slavnosti, uspořádané při zahájení provozu nové radnice. Martinelli tak byl radním zřejmě dobře znám, doporučit ho mohl za sebe též jeho polír, Kolečný z Třeboně, který sám na zakázku nestačil. I přesto, že 11. července 1727 bylo rozhodnuto, že s obnovou radnice se začne snesením střechy a 14. července 1727 je již zaznamenána platba zedníkům, kteří snesení provedli, plán pro přestavbu zjevně nebyl definitivní.Diskuse, které přestavbu provázely, dokumentuje zápis ze 6.srpna 1727, kdy se radní rozmýšleli, zda má být nad střední okno postavena jedna “altána”, nebo zda mají být nad vchody postaveny altány dvě. Dne 15. října 1727 sdělil Daublebský městské radě, že Martinelli pobývá na knížecích panstvích a že sice má hotový návrh na přestavbu, ale že se do Budějovic nedostaví. Vedle tohoto sdělení je zaznamenána připomínka Kolečného, že Martinelli by měl dostat za návrh 24 zlatých. Nejspíše tedy až v říjnu 1727 bylo jasné, jaká bude definitivní podoba radnice.
Práce však probíhaly již od července 1727, kdy byla ubourávána hlavní část budovy, věž však zůstala ještě dlouho stát, jak dokazuje platba měditepci Andreasu Greillingerovi za snesení staré mědi ze staré radniční věže ze dne 30. července 1729. Průběh prací narušil na počátku dubna 1728 požár a v souvislosti s touto událostí je Pavel Kolečný označován v knize zápisů jako “director zdejšího Rathauského stavění”. Hrubá stavba byla zastřešována v srpnu 1729, kdy se setkáváme s platbami klempířům a také měditepci Greillingerovi, který tehdy zhotovil dračí hlavy jako chrliče na konci okapů, okapy však byly nainstalovány až v říjnu 1729, dračí hlavy připevněny pak v květnu 1730. Zajímavé je, že na stavbě se vedle budějovických truhlářů podíleli také truhláři z Hluboké, a to poměrně dlouho, od března 1729 až do srpna 1730.
V rejstříku výdajů jsou též většinou uvedena jména umělců, kteří prováděli výzdobu. Sochy čtyř kardinálních ctností na attice a dekorativní vázy na rozích štítu vytvořil Josef Dietrich, autor sochařské výzdoby Samsonovy kašny. Jeho jméno sice v rejstříku uvedeno není, ale tehdy nebyl v Budějovicích jiný sochař a pokud je v rejstříku uvedeno “Bildhauer”, je velmi pravděpodobné, že se jedná právě o Dietricha. Jako štukatér je uveden Bernard Tham z Pasova, jako autor výmalby slepých oken Johann Bonanella, který vedle toho prováděl také spíše natěračské práce. Dalším malířem byl Leopold Aichinger, nejvýznamnějším malířem byl Johann Adam Schöpf, který vytvořil v soudní síni fresku s výjevem Šalamounova soudu. Schöpf pocházel z Bavorska a v roce 1728 vytvořil freskovou výzdobu v kostele Narození Páně v pražské Loretě, v roce 1729 vymaloval strop kupole kaple Úzkostí Páně za kostelem sv. Mikuláše v Č. Budějovicích a na základě této jeho práce byl zvolen městskou radou i pro výmalbu radniční síně. Pražský malíř byl zvolen také proto, že v tehdejším městě nebyl žádný malíř, který by byl takové práce schopen.
Radnice byla slavnostně otevřena ve velice hrubém stavu, 26.srpna 1730 (na rok 1730 odkazuje chronogram v nápisu v kartuši na fasádě). Z rejstříku výdajů je přesto naprosto zřejmé, že práce pokračovaly až do konce roku 1730, platí to především pro práce v interiéru (např. zámečníci dostali poslední mzdu v lednu 1731). Celkové náklady na obnovení radnice dosáhly 16 774 zlatých 33 krejcarů. Podobu z roku 1730 si radnice zvnějšku zachovala dodnes, v interiérech byly sice provedeny mnohé zásahy, avšak hlavní prostory zůstaly zachovány. Z roku 1813 pochází projekt na úpravu prostor v bočním křídle, kde byly v 2.patře vybudovány nové kanceláře. Výrazným novým prvkem ve dvorní části budovy se zřejmě tehdy stala pavlač připojená k fasádě bočního křídla. Nejspíše ve dvacátých letech 20. století byly vytvořeny nové prostory ve 2. patře hlavní budovy, kde byla okna mezipatra dosud slepá. S touto úpravou též souvisí vystavění nové střechy, místo původních pěti sedlových střech je dnes hlavní budova radnice kryta střechou rovnou (chrliče se tak definitivně staly pouhou ozdobou). Při poslední velké přestavbě interiéru v letech 1993 - 1997 byl probourán strop mezi 1.a 2. patrem hlavní budovy, čímž vznikl úplně nový prostor v předsíni hlavních sálů. V letech 1999 až 2001 proběhla přístavba nových administrativních budov na dvoře radnice / viz odkaz
"Vídeňská" fasáda podle J. E. Fischera z Erlachu
Anton Erhard Martinelli byl stavitelem, který bývá svým dílem řazen do skupiny tzv. Podunajské školy, což se výrazně projevuje také na fasádě českobudějovické radnice. Hlavní fasáda totiž již na první pohled působí jako kompozice několika odlišných projevů barokní architektury. Martinelliho úkolem bylo především vytvoření jediné sjednocující fasády radnice a přestavba jejích vnitřních prostor. Pro splnění tohoto úkolu sáhl po všech jemu známých prvcích a módních trendech tehdejší především vídeňské architektury. Asi nejvýrazněji se na stavbě projevuje Martinelliho spolupráce s Josefem Emanuelem Fischerem z Erlachu, ke kterému se Martinelli dostal jako bývalý zednický mistr jeho otce, Johanna Bernarda Fischera z Erlachu.
Průčelí se dvěma vjezdy nacházíme u mladšího Fischera z Erlachu předvším na dvou vídeňských stavbách, na schwarzenberském městském paláci a na městském paláci Conrada von Albrecht. Martinelli zvolil toto řešení nejspíše kvůli již existujícímu vjezdu do bývalého terczebuchovského domu (tzn. vjezd napravo), kde byl tento vjezd vybudován pravděpodobně po městském požáru v roce 1641. Druhý vjezd pak nechal vybourat pod bývalou nárožní věží renesanční stavby, kde tak vznikla vstupní hala. Střední osa fasády je tvořena v přízemí prázdnou plochou mezi okenními otvory do podloubí. Tuto prázdnou plochu lze pro její výjimečnost označit jako plný pilíř, přičemž tento pilíř nese celou střední část fasády. Takové řešení bylo vynuceno skutečností, že se právě ve středu sjednocované fasády nacházel původní renesanční pilíř nesoucí podloubí. Zbytek stavby pak byl postaven nově, až na část prvního patra, kde se nachází hlavní sál s freskou a jehož zdi jsou zčásti pozůstatkem bývalé nárožní věže. I přes svou celistvost a pravidelnost, kterou dokládá např. rozvržení oken, je celá fasáda podřízena výchozí situaci přízemí. Postavení vjezdů totiž nachází odezvu v nejvyšší části fasády, a to v rozvržení dekorativních polí atiky a v umístění soch na ní. Také střední plný pilíř si vynutil jasné zdůraznění střední osy fasády, Martinelli do ní umístil nejbohatší dekoraci prvního patra a také střední štít s věží. Štít je v ose plného pilíře a zvláštně dekorované střední suprafenestry prolomen vysokým oknem, tato osa je pak završena hodinami a cibulovou bání s lucernou.
Princip středního plného pilíře byl uplatněn právě na již zmiňovaném městském paláci Conrada von Albrecht ve Vídni, přičemž je známo, že Albrecht se jako diletující architekt podílel na výzdobě fasády a byl to nejspíše on, kdo na místo středního plného pilíře navrhl slepé dveře. Na fasádu od Josefa Emanuela Fischera z Erlachu doplnil ještě několik podobně nepatřičných “korektur”. Pro nás je zajímavé, že vznik návrhu fasády tohoto paláce je možné datovat před rok 1730, což by znamenalo, že Martinelli se tímto prvkem mohl inspirovat při řešení, jak sjednotit dva domy za jednu fasádu.
Celá hlavní část fasády by mohla být také svou celkovou koncepcí považována za variaci vídeňských fasád mladšího Fischera z Erlachu, ale budějovická radnice se vyznačuje ještě něčím navíc, a tím jsou věže. Tyto fantastické a bizarní doplňky dodávají fasádě kulisovost, ale zároveň nezaměnitelnou osobitost, kterou se budějovická stavba liší od zmíněných fischerovských fasád ve Vídni. Věže však nejsou zcela invencí Martinelliho, ale spíše městské rady, která zřejmě chtěla, aby tak významná a nákladná budova radnice byla vedle mohutné Černé věže ve městě i okolí jasně převýšenou a zvýrazněnou stavbou. Navíc i štít staré renesanční radnice převyšovala mohutná věž s hodinami a představa nové radnice bez podobné věže byla pro radní zřejmě neúnosná. V knize zápisů jednání rady města se tak objevuje zápis ze 6.srpna 1727, který dokazuje snahu radních umístit na průčelí věže v jejich diskusi o tom, “...zdalyž dvě altany nebo jenom jedna a taž prostřed Rathausu stavěna býti ma?” Jak je zřejmé, Martinelli musel ke struktuře, kterou si přinesl od J.E. Fischera z Erlachu, připojit buďto dvě věže nad vjezdy nebo jednu doprostřed fasády. Nakonec byla zvolena varianta třetí, a to s třemi věžemi. Stavitel nechtěl nechat střední část zaniknout mezi dvěma postranními věžemi a završil ji tedy nejvyšší, hodinovou věží. Aby pak vyvážil rozložení hmot nad attikou, připojil Martinelli ke střední věži plochý štít s prolomeným oknem. Postranní věžice ustoupily na úplné kraje fasády, aby bylo možné mezi ně a střední věž postavit alegorické sochy od sochaře Josefa Dietricha, který nedlouho předtím vytvořil figury pro rozměrnou kašnu ve středu náměstí. Alegorické sochy na attice byly v návrhu jistě již od počátku a radní se nechtěli této moderní dekorace vzdát.
Celá fasáda je zaplněna dekorací, kterou Martinelli “posbíral” od různých jiných stavitelů a architektů. Asi nejvýraznější a nejtypičtější je pro Martinelliho a podunajské architekty (např. Ospela) výrazný, předimenzovaný klenák, který se na budějovické fasádě objevuje v mnoha variacích. Dalším charakteristickým prvkem je rámování úseků fasády lezénami, což je jeden z projevů tzv. Plattenstilu (plošného stylu utváření fasád za použití nepříliš plastických, kresebných a spíše klasizujících forem). Tento plošný styl je na radniční fasádě uplatněn, přičemž jeho celistvější výraz lze sledovat spíše na fasádě v Radniční ulici. Zde je každý jednotlivý úsek zdi s oknem ohraničen jemně provedenými lezénami. Oproti svým jiným stavbám (např. návrh kostela v Pilníkově), kde jsou okna zasazena do jednoduché šambrány, zasadil Martinelli zde okna do kamenného výrazného ostění. Ta jsou, stejně jako jiné kamenické práce na stavbě, velmi kvalitně provedena. Z ostatních kamenických prací, které zásadně určují vzhled stavby, je třeba upozornit především na portály, jež se vyznačují elegantní jemností a dekorativním podáním působivých detailů. Takové dekorativní pojetí je typickým znakem architektury 1. poloviny 18. století, jakou vytvářel např. Antonio Beduzzi, či Christian Alexander Oedtl. Fischerovskými prvky jsou pak rovné nadokenní římsy a rovněž attika s alegorickými sochami završující hmotu fasády.
Poměrně neobvyklým prvkem jsou hrubě zpracované reliéfy zemských znaků a výjevů ze života římských hrdinů. Martinelli se při návrhu znaků nejspíše inspiroval výzdobou fasády vídeňské budovy České dvorské kanceláře (autorem byl J.B.Fischer z Erlachu), kde jsou znaky zemí umístěny stejným způsobem jako na budějovické radnici. Stejná vídeňská budova mohla Martinelliho inspirovat k umístění velmi módního prvku ženských postav ve vysokém reliéfu na fronton středního okna, z nichž jedna vzhlíží ke znaku Českého království. Pokud bychom ve výzdobě chtěli hledat symboliku, pak by vysvětlení mohlo být asi následující: první postava by mohla symbolizovat proslulou věrnost města králi, přičemž druhá postava ženy, která sebevědomě hledí do dálky, by mohla být symbolem sebevědomí bohatého města, které se prezentuje ve velikosti radniční budovy. Pravděpodobnost takové symboliky je podpořena umístěním městského znaku se štítonoši právě v suprafenestře pod frontonem s ženskými postavami a pod znakem království. Městský znak zde má svou podobu z roku 1648, kdy byl městu udělen císařem Ferdinadem III. za věrné služby za války (anděl v říze s taseným mečem a štítkem s českým lvem) a je na něm znázorněn symbol zdroje vysokých městských příjmů, těžby stříbra (zkřížená kladívka). Umístění znaků Moravy a Slezska po stranách znaku Českého království nejspíše nemá žádný hlubší význam. Jak městský znak, tak i znaky zemské překvapují v rámci velice kvalitní okolní štukové dekorace svou hrubostí a “lidovostí” provedení. Obdobně primitivní reliéfy s římskými hrdiny svůj vzor v žádné významné vídeňské fasádě nemají; velice podobné reliéfy lze však nalézt na klasizujícím vstupu (A. Ospel, 1721) směrem od města do areálu valtického zámku, na jehož stavbě se pak počátkem čtyřicátých let Martinelli taktéž podílel.
Zajímavá je kartuše s nápisem a chronogramem dokončení stavby, umístěná na jedné z kordonových říms, neboť obsahuje pro dnešního diváka dvě podstatné informace (mimo té, že radnice byla postavena v roce 1730 za vlády císaře Karla VI.). Tou první je označení radnice jako “domu spravedlnosti” (DOMVS IVSTITIAE), tzn. že se zde nacházela soudnice. Tou byl sál v prvním patře, vyzdobený podle tehdejší zvyklosti freskou příkladně spravedlivého Šalamounova soudu, kterou namaloval Johann Adam Schöpf v roce 1730. Druhou informaci si lze odvodit od slova “obnovený/opravený” (RESTAVRATA), protože to jasně naznačuje, že na stejném místě stávala starší budova radnice, a že tudíž zdejší město a jeho vedení má určitou tradici. Slova jako “obnovení” či “renovace” se také nejčastěji objevují v zápisech z jednání městské rady o pracích na radnici, i když se nakonec z velké části jednalo o novostavbu.
Dekorativní štuková výzdoba, jako již zmíněné ženské sedící postavy, postavy andílků, dále vázy, koš s květinami, mřížka a páska s lístky, musela působit v době vzniku velmi moderně, a spolu s vlysem pod kordonovou římsou jasně prokazuje Martinelliho znalost aktuální klasizující ornamentiky, užívané hojně jeho “nadřízeným”, J.E. Fischerem z Erlachu. Navíc je tato část výzdoby oproti kartuším velice kvalitně provedena, jejím autorem byl pasovský štukatér Bernard Tham, uvedený v rejstříku výdajů na stavbu radnice. Dnes poměrně neobvyklým prvkem je malířská výzdoba štítu před střední věží, na kterém jsou vedle středního okna dva výklenky stejného tvaru, vymalované postavami vojáka a humanisty. Užití tak rozměrných maleb na fasádě je příznačné pro plošný klasizující styl, kdy místo soch byly do fasády zapojovány malby, v tomto případě se jedná o věrné napodobení soch včetně nik, do kterých jsou postavy umístěny.
Anton Erhard Martinelli byl stavitelem, který bývá svým dílem řazen do skupiny tzv. Podunajské školy, což se výrazně projevuje také na fasádě českobudějovické radnice. Hlavní fasáda totiž již na první pohled působí jako kompozice několika odlišných projevů barokní architektury. Martinelliho úkolem bylo především vytvoření jediné sjednocující fasády radnice a přestavba jejích vnitřních prostor. Pro splnění tohoto úkolu sáhl po všech jemu známých prvcích a módních trendech tehdejší především vídeňské architektury. Asi nejvýrazněji se na stavbě projevuje Martinelliho spolupráce s Josefem Emanuelem Fischerem z Erlachu, ke kterému se Martinelli dostal jako bývalý zednický mistr jeho otce, Johanna Bernarda Fischera z Erlachu.
Průčelí se dvěma vjezdy nacházíme u mladšího Fischera z Erlachu předvším na dvou vídeňských stavbách, na schwarzenberském městském paláci a na městském paláci Conrada von Albrecht. Martinelli zvolil toto řešení nejspíše kvůli již existujícímu vjezdu do bývalého terczebuchovského domu (tzn. vjezd napravo), kde byl tento vjezd vybudován pravděpodobně po městském požáru v roce 1641. Druhý vjezd pak nechal vybourat pod bývalou nárožní věží renesanční stavby, kde tak vznikla vstupní hala. Střední osa fasády je tvořena v přízemí prázdnou plochou mezi okenními otvory do podloubí. Tuto prázdnou plochu lze pro její výjimečnost označit jako plný pilíř, přičemž tento pilíř nese celou střední část fasády. Takové řešení bylo vynuceno skutečností, že se právě ve středu sjednocované fasády nacházel původní renesanční pilíř nesoucí podloubí. Zbytek stavby pak byl postaven nově, až na část prvního patra, kde se nachází hlavní sál s freskou a jehož zdi jsou zčásti pozůstatkem bývalé nárožní věže. I přes svou celistvost a pravidelnost, kterou dokládá např. rozvržení oken, je celá fasáda podřízena výchozí situaci přízemí. Postavení vjezdů totiž nachází odezvu v nejvyšší části fasády, a to v rozvržení dekorativních polí atiky a v umístění soch na ní. Také střední plný pilíř si vynutil jasné zdůraznění střední osy fasády, Martinelli do ní umístil nejbohatší dekoraci prvního patra a také střední štít s věží. Štít je v ose plného pilíře a zvláštně dekorované střední suprafenestry prolomen vysokým oknem, tato osa je pak završena hodinami a cibulovou bání s lucernou.
Princip středního plného pilíře byl uplatněn právě na již zmiňovaném městském paláci Conrada von Albrecht ve Vídni, přičemž je známo, že Albrecht se jako diletující architekt podílel na výzdobě fasády a byl to nejspíše on, kdo na místo středního plného pilíře navrhl slepé dveře. Na fasádu od Josefa Emanuela Fischera z Erlachu doplnil ještě několik podobně nepatřičných “korektur”. Pro nás je zajímavé, že vznik návrhu fasády tohoto paláce je možné datovat před rok 1730, což by znamenalo, že Martinelli se tímto prvkem mohl inspirovat při řešení, jak sjednotit dva domy za jednu fasádu.
Celá hlavní část fasády by mohla být také svou celkovou koncepcí považována za variaci vídeňských fasád mladšího Fischera z Erlachu, ale budějovická radnice se vyznačuje ještě něčím navíc, a tím jsou věže. Tyto fantastické a bizarní doplňky dodávají fasádě kulisovost, ale zároveň nezaměnitelnou osobitost, kterou se budějovická stavba liší od zmíněných fischerovských fasád ve Vídni. Věže však nejsou zcela invencí Martinelliho, ale spíše městské rady, která zřejmě chtěla, aby tak významná a nákladná budova radnice byla vedle mohutné Černé věže ve městě i okolí jasně převýšenou a zvýrazněnou stavbou. Navíc i štít staré renesanční radnice převyšovala mohutná věž s hodinami a představa nové radnice bez podobné věže byla pro radní zřejmě neúnosná. V knize zápisů jednání rady města se tak objevuje zápis ze 6.srpna 1727, který dokazuje snahu radních umístit na průčelí věže v jejich diskusi o tom, “...zdalyž dvě altany nebo jenom jedna a taž prostřed Rathausu stavěna býti ma?” Jak je zřejmé, Martinelli musel ke struktuře, kterou si přinesl od J.E. Fischera z Erlachu, připojit buďto dvě věže nad vjezdy nebo jednu doprostřed fasády. Nakonec byla zvolena varianta třetí, a to s třemi věžemi. Stavitel nechtěl nechat střední část zaniknout mezi dvěma postranními věžemi a završil ji tedy nejvyšší, hodinovou věží. Aby pak vyvážil rozložení hmot nad attikou, připojil Martinelli ke střední věži plochý štít s prolomeným oknem. Postranní věžice ustoupily na úplné kraje fasády, aby bylo možné mezi ně a střední věž postavit alegorické sochy od sochaře Josefa Dietricha, který nedlouho předtím vytvořil figury pro rozměrnou kašnu ve středu náměstí. Alegorické sochy na attice byly v návrhu jistě již od počátku a radní se nechtěli této moderní dekorace vzdát.
Celá fasáda je zaplněna dekorací, kterou Martinelli “posbíral” od různých jiných stavitelů a architektů. Asi nejvýraznější a nejtypičtější je pro Martinelliho a podunajské architekty (např. Ospela) výrazný, předimenzovaný klenák, který se na budějovické fasádě objevuje v mnoha variacích. Dalším charakteristickým prvkem je rámování úseků fasády lezénami, což je jeden z projevů tzv. Plattenstilu (plošného stylu utváření fasád za použití nepříliš plastických, kresebných a spíše klasizujících forem). Tento plošný styl je na radniční fasádě uplatněn, přičemž jeho celistvější výraz lze sledovat spíše na fasádě v Radniční ulici. Zde je každý jednotlivý úsek zdi s oknem ohraničen jemně provedenými lezénami. Oproti svým jiným stavbám (např. návrh kostela v Pilníkově), kde jsou okna zasazena do jednoduché šambrány, zasadil Martinelli zde okna do kamenného výrazného ostění. Ta jsou, stejně jako jiné kamenické práce na stavbě, velmi kvalitně provedena. Z ostatních kamenických prací, které zásadně určují vzhled stavby, je třeba upozornit především na portály, jež se vyznačují elegantní jemností a dekorativním podáním působivých detailů. Takové dekorativní pojetí je typickým znakem architektury 1. poloviny 18. století, jakou vytvářel např. Antonio Beduzzi, či Christian Alexander Oedtl. Fischerovskými prvky jsou pak rovné nadokenní římsy a rovněž attika s alegorickými sochami završující hmotu fasády.
Poměrně neobvyklým prvkem jsou hrubě zpracované reliéfy zemských znaků a výjevů ze života římských hrdinů. Martinelli se při návrhu znaků nejspíše inspiroval výzdobou fasády vídeňské budovy České dvorské kanceláře (autorem byl J.B.Fischer z Erlachu), kde jsou znaky zemí umístěny stejným způsobem jako na budějovické radnici. Stejná vídeňská budova mohla Martinelliho inspirovat k umístění velmi módního prvku ženských postav ve vysokém reliéfu na fronton středního okna, z nichž jedna vzhlíží ke znaku Českého království. Pokud bychom ve výzdobě chtěli hledat symboliku, pak by vysvětlení mohlo být asi následující: první postava by mohla symbolizovat proslulou věrnost města králi, přičemž druhá postava ženy, která sebevědomě hledí do dálky, by mohla být symbolem sebevědomí bohatého města, které se prezentuje ve velikosti radniční budovy. Pravděpodobnost takové symboliky je podpořena umístěním městského znaku se štítonoši právě v suprafenestře pod frontonem s ženskými postavami a pod znakem království. Městský znak zde má svou podobu z roku 1648, kdy byl městu udělen císařem Ferdinadem III. za věrné služby za války (anděl v říze s taseným mečem a štítkem s českým lvem) a je na něm znázorněn symbol zdroje vysokých městských příjmů, těžby stříbra (zkřížená kladívka). Umístění znaků Moravy a Slezska po stranách znaku Českého království nejspíše nemá žádný hlubší význam. Jak městský znak, tak i znaky zemské překvapují v rámci velice kvalitní okolní štukové dekorace svou hrubostí a “lidovostí” provedení. Obdobně primitivní reliéfy s římskými hrdiny svůj vzor v žádné významné vídeňské fasádě nemají; velice podobné reliéfy lze však nalézt na klasizujícím vstupu (A. Ospel, 1721) směrem od města do areálu valtického zámku, na jehož stavbě se pak počátkem čtyřicátých let Martinelli taktéž podílel.
Dekorativní štuková výzdoba, jako již zmíněné ženské sedící postavy, postavy andílků, dále vázy, koš s květinami, mřížka a páska s lístky, musela působit v době vzniku velmi moderně, a spolu s vlysem pod kordonovou římsou jasně prokazuje Martinelliho znalost aktuální klasizující ornamentiky, užívané hojně jeho “nadřízeným”, J.E. Fischerem z Erlachu. Navíc je tato část výzdoby oproti kartuším velice kvalitně provedena, jejím autorem byl pasovský štukatér Bernard Tham, uvedený v rejstříku výdajů na stavbu radnice. Dnes poměrně neobvyklým prvkem je malířská výzdoba štítu před střední věží, na kterém jsou vedle středního okna dva výklenky stejného tvaru, vymalované postavami vojáka a humanisty. Užití tak rozměrných maleb na fasádě je příznačné pro plošný klasizující styl, kdy místo soch byly do fasády zapojovány malby, v tomto případě se jedná o věrné napodobení soch včetně nik, do kterých jsou postavy umístěny.
Text: Hynek Látal / Josef Emanuel Fischer z Erlachu - "autor" barokní podoby českobudějovické radnice
Foto: Mirek Vodák / CBArchitektura
"V literatuře se českobudějovické radnici přiznává působivé začlenění do do náměstního prostoru, ale její architektura podle ní nepřevyšuje dobový průměr. Při srovnání s našimi i zahraničními příklady však vyniká v kompozičním řešení i architektuře, kde je vrcholnou ukázkou světské stavby směru klasicistně barokního. Velké ocenění zasluhuje rovněž z hlediska tvůrčího způsobu přestavby ze dvou starších objektů." (Karel Kibic: Historické radnice Čech, Moravy a Slezka – 1. díl) "Malebnost siluety, eklektická bohatost dekorace a přitom uměřená klasicistní osnova, nezasažená příliš radikálním pohybovým barokem, zřetelně dokládají, že Jižní Čechy v té době těžily spíše z rakouského než z pražského prostředí." (Jiří T. Kotalík: Deset století architektury – architektura barokní)
OdpovědětVymazat