Projekt Lifeguard reaguje na veřejnou diskusi, která se v Českých Budějovicích odehrála po odstranění zábradlí u slepého ramene. Ta otevírá otázku, zde je možné a vhodné používat standardní normová řešení na všechny situace, které mohou ve veřejném prostoru nastat a kde je hranice toho, co vše chceme ve společnosti regulovat.
Miroslav Vodák (*1979) je
absolventem Fakulty architektury ČVUT. Architektonickou praxi získal v
ateliérech A8000 Střítecký Krupauer a CGA Architects v New Yorku. Kromě
projektové praxe se jako člen spolku CBArchitektura, který byl nominován na cenu Architekt roku 2018, věnuje propagaci architektury
veřejných staveb a veřejného prostoru, organizaci architektonických soutěží a
je členem Komise pro architekturu a územní plánování města České Budějovice.
Jaká
je situace v České republice s výstavbou pro veřejný sektor (do doby
zavedení opatření při pandemii koronaviru)? K jakému vývoji došlo za posledních
5, 10 let?
Podle statistik objem financí na investice ve veřejném sektoru dlouhodobě rostl. Česká republika potřebuje kontinuálně stavět a opravovat jak veřejné stavby, tak veřejná prostranství, a to pokud možno v kvalitě, která je srovnatelná například s Rakouskem. Nejsme rozvojová země, rozhodně nejsme chudá země a stavět se tu bude. Otázkou je jak. Měli bychom se zajímat především o komplexní kvalitu samotných staveb, což úzce souvisí s přípravou projektu a způsobem výběru architekta. Veřejní zadavatelé, především obce, už často nechtějí soutěžit nejlevnějšího projektanta studie, ale zajímá je celý proces.
